Za lidmi kmene Lobi

Smířen s tímto faktem jsem se vydal z města Wa, ležícího v severozápadní Ghaně, za pozoruhodným kmenem s názvem Lobi. Z několika málo dostupných zdrojů, jsem se dozvěděl, že Lobi jsou jedním z pár kmenů, který odolal invazi Francouzů i Britů. Postrádající jakékoli centrální vlády, lidé kmene Lobi žijí v domečcích uplácaných z hlíny, roztroušených po vyprahlém sahelu na hranici jihozápadní Burkiny Faso, severovýchodního Pobřeží Slonoviny a severozápadní Ghany.
Tro-tro se teď nebezpečně naklání na stranu, vjelo už pokolikáté do jedné z hlubokých vymletých děr a já mám pocit, že se každou chvíli převrhneme na stranu. Řidič ale opět prokazuje své schopnosti a po dalších pár ve zdraví ujetých kilometrech vysedám v poslední civilizované vesničce. Civilizované na ghanské podmínky znamená, že je zde dostupná voda a během pár večerních hodin také elektrický proud. Cesta zde končí a dál pokračuje už jen hnědý chodník připomínající dlouhou anakondu plížící se žlutou seschlou trávou. Stejně jako před několika tisíci let jej i dnes vyšlapaly bosé nohy místních obyvatel, zvyklých pochodovat jako husy v řadě za sebou s veškerý nákladem většinou na hlavě. Kolo na africkém kontinentu totiž až do nedávné doby nebylo známo a kolová vozidla neexistovala, chyběla proto vozová cesta.

Další fotografie z Ghany

Poslední vesnice

V jediném zdejším krámku dokupuji pytlíky s vodou a protože se blíží poledne, zastavuji se na oběd v místní restauraci v podobě přístřešku o rozměrech asi tři na tři metry. Vyroben je z kůlů na nichž je nasazena plachta, plnící úlohu stínítka. Pod ním sedí stará usměvavá babička, zastávající funkci šéfkuchaře i číšnice zároveň. Když si požádám o porci, nabere z obrovského hrnce suverénně kupku rýže kalabasou ve tvaru naběračky, který má postaven před sebou na ohništi. Přidá pár kousků masa, ostrou omáčku z menšího kastrolku a pokývá spokojeně hlavou, snad abych si nechal chutnat.
Kdyby se mne někdo zeptal, jak si představuji peklo, s jistotou bych mu odpověděl: “Tak jako v Ghaně po desáté hodině ranní”. Málokdo si to asi dovede představit, dokud si to nezkusí na vlastní kůži. I domorodci, jejichž tělo by mělo být přivyklé na neúnosné horko, se raději uklidí do stínu a zastaví do pozdních odpoledních hodin veškerou fyzickou námahu. Po jejich vzoru teď sedím pod plachtou, pochutnávám si na denním menu restaurace a přemýšlím co dál.

Cestičkami k cíli

Museli jsme už ujet alespoň dobrých patnáct kilometrů. Abadu, můj průvodce, mě žene svižným tempem na starém, rozvrzaném kole po prašné cestičce. Slunce máme vysoko nad našimi hlavami a já sním o chládku, kterého se mi dostávalo během oběda. Žlutá tráva neuvěřitelně kontrastuje se zelenými košatými stromy mangovníku a mohutných baobabů. U některých ze stromů si vybudovali svůj domov termiti, výška několika z nich přesahuje dva metry a je těžké uvěřit, že jsou dvakrát tolik větší ve své podzemní části.
Abadu se mi na první pohled zdá tichý a nejsem si zcela jist svou volbou, vše se ale mění když přijíždíme k našemu cíli, Lobi komunitě Biechu. Obyvatelé jednoho z rozlehlých stavení nás srdečně vítají a na pozdrav si podávám ruku s místním stařešinou jménem Humba. Stařeček musí mít přes osmdesát let, přesto mu nechybí úsměv ani smysl pro humor. V mžiku se stávám místní velkou podívanou, děti se sbíhají ze všech koutů a udiveni i pobaveni zaráz si prohlíží mne a můj veliký ruksak. Jsme pozváni dovnitř a teprve teď si uvědomuji, jak komplexní jsou stavení, která jsme tu a tam cestou potkávali. Jeden „domek“ obvykle slouží celé rodině a jeho stavba trvá několik týdnů. Stěny se budují postupně jako ze skládanky Lego - vrstva z bahna, vysoká kolem 30cm, se uplácá do požadovaného tvaru a v další vrstvě se pokračuje až po několika dnech, kdy je spodní vrstva dokonale suchá a pevná. Stavební materiál na zdi se vybírá přímo z podlahy domu, takže místnosti uvnitř jsou vyšší než se na první pohled zdají a vstupuje se do nich po pár schůdcích. Když jsou základy dokončeny, pokračuje se ve stavbě ploché střechy, sloužící k sušení sklizně a v období sucha plní také funkci ložnice, uvnitř domu je příliš veliké dusno než aby se tam dalo nocovat.
Jedna z žen právě uvnitř největší, vstupní místnosti, připravuje na ohni máslo z plodů máslovníku (Butyrospermum Parkii), místními obyvateli nazývaného kabala. Když plody tohoto stromu, vyskytujícího se pouze v sahelu, dozrají a ztvrdnou, vydají se ženy a děti na sběr. Shromážděné plody se uvaří a poté se rozdrtí dřevěnou holí tuore. Následně se opět uvaří čímž vznikne máslo, které místní používají jako ingredienci do jídel a polívek.
Když se rozkoukám v hustém kouři, který zavalil celou místnost a ven se dostává otvory ve zdech promyšleného stavení, všímám si malých kalabas ve tvaru hrnečků, pověšených na jednom z dřevěných sloupů zpevňujících konstrukci domku. „Ty se používají jako součást xylofonu, což je místní hudební nástroj“ prozrazuje mi Abadu.

Zahrada Eden a thila

Mou pozornost ve vstupní místnosti ale nejvíce přitahuje malý oltář ukrytý v rohu hned vedle vchodu. Tvoří ho několik málo dřevěných figurek a jedna veliká soška, vyrobená z bahna a slámy, svou podobou připomínající zmenšeninu létající potvůrky z filmu Nekonečný příběh.
Legenda říká, že Lobi kdysi žili v metaforickém ráji, zahradě Edenu, společně s Bohem bez touhy po bohatství, slávě či jiných statcích. Když se ale jejich počet zvyšoval, muži se začali přetahovat a bojovat o ženy a následkem toho se k nim Bůh obrátil zády. Protože ale nechtěl, aby byli Lobi na věčnost zatraceni, Bůh vyslal k domorodcům prostředníka, který měl za úkol se o ně postarat. S tímto prostředníkem, nazývaným thila, komunikuje pouze věštec thildar, kterému jsou sdělovány důležité zprávy, požadavky a ukládány pravidla zoser pro danou komunitu. Pravidla mohou ukládat jaký typ ošacení má být nošen, druh jídla, který se má konzumovat, druhy zvěře které mohou být loveny a které druhy naopak nesmí být honěny a také různé druhy obětí které mají být thilovi přineseny. Pokud dojde k nedodržení zásad, které thila stanovil, může potrestat zodpovědného jednotlivce nebo dokonce i celou komunitu. Každá vesnice a dům mají svůj oltář a obracejí se na svého thila. Vesnice jsou navzájem nezávislé, pravidla uložená v jedné vesnici nemusí platit pro vesnici vedlejší. Lobi tak postrádají jakékoliv centrální politické správy, nemají svého krále ani radu starších, podřízeni jsou pouze a jen zásadám stanoveným thilou, což je zachránilo před jakýmkoliv pokusem o jejich kolonizaci a zavedení nadřazené politické správy. Thila je pro domorodce obvykle neviditelným duchem, mající nadpřirozené vlastnosti a moc, které používá dle své benevolence. Za určitých okolností mohou Lobi jeho moci využít skrze věštce. Například onemocní-li dítě, obrací se na thila s prosbou o jeho ochranu před zlými duchy. Během obřadu thila určí, co musí žadatel obětovat, aby byla jeho ochrana požehnána. K obětování slouží oltář, obvykle s jednou či více boteba - postavičkami uplácaných z hlíny nebo vyřezaných ze dřeva. Jakmile je postavička uložena na oltář, stává se lidskou bytostí – může se pohybovat, útočit na zlé duchy, pomáhat nalézt ztracené věci... K využití různých vlastností thila jsou používány různá gesta postaviček, např. boteba s jednou rukou upaženou slouží k zabránění vstupu škodolibých duchů do domu rodiny, postavička se skloněnou hlavou a s rukami sepnutými za zády truchlí nad smrtí blízkého a vlastník této sošky tak nemusí žít věčně ve smutku. Zvláštní funkci plní ti bala, neboli bytosti nabývající nadpřirozených sil. Používají se pouze ve vyjímečných situacích a od ostatních postaviček se liší vyšším počtem rukou, nohou či hlav.

Sušárna, ložnice i rozhledna

Po nahlédnutí do interiéru se vracíme zpět na dvorek a po žebříku daro, vyrobeného z jednoho kmene máslovníku, se šplháme schodek po schůdku na střechu. Stará žena, a jak se později dozvídám Humbova manželka, tam právě ukládá k usušení žluté plody připomínající rajčata. V místním jazyku se nazývají kombitar a stejně jako máslo se přidávají do polívek. Hned vedle nich se suší čili papriky. Žena je s úsměvem ukládá jednu vedle druhé a když si ji pořádně prohlížím, všímám si kalabasou propíchnutých horních i dolních rtů. „Je to místní zvyk i když poslední dobou se od toho ustupuje. Důvodem byly časté únosy žen muži z okolních kmenů i vesnic a tak aby ztratily na atraktivitě, nechaly si propíchnout horní i dolní ret a vstrčit tam kalabasy.“ Vysvětluje mi nadšeně můj průvodce. Ze střechy je výborný výhled do kraje a já si o samotě užívám a fotím zajímavou krajinu, ve které tu a tam stojí hnědý hliněný Lobi domek.

V rytmu xylofonu

Večer, po západu sluníčka, které se tady na rozdíl od Evropy loučí se dnem velmi krátce, si sedáme na dřevěnou lavičku před domek a povídáme si o místním africkém vyznání, náhledu na život a dalších zajímavostech. Tu se cosi zaševelí v buši. Napínám uši, hledám v šeru náznak pohybu. Po chvíli rozpoznávám siluety dětí, pochodujících jako husy jedno za druhým uzoučkou stezkou. Jedno z nich doslova tahá xylofony a já nechápavě sleduji jak se shromažďují kolem nás. „Rádi bychom vám ukázali některé z našich písní“ usmívá se v měsíčním svitu nejstarší z nich. Ani nečekají na odpověď, hráč na xylofony si k nim obratně sedá a začíná udávat divoký rytmus. Ostatní se přidávají s hlasitým zpěvem, tvoří kruh a společně poskakují do rytmu. Jednoduchý tanec v němž je neuvěřitelná energie. Užasle sleduji nečekané představení a každou skladbu odměňujeme zaslouženým potleskem.

Pravda o lidské duši

„Lidská duše nedovede být na místě, ráda loudí a pohybuje se. Určitě se ti například stalo, že jsi někde seděl a přitom byl duchem úplně někde jinde. To si duše jen odskočila, stejně jako to dělá když se ukládáš ke spánku. A protože se ráda vrací na místa která zná, člověku se mnohokrát zdává o místech které během dne navštívil“ uzavírá zamyšleně rataj, když se ukládáme ke spánku na střeše jednoho ze stavení. Zavírám oči a tiše si přeji aby se má duše vracela za lidmi Lobi co nejčastěji.