Za lidmi kmene Lobi

Autor: David Lacina, publikováno: 10. 12. 2004. Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora.

Tro Tro - Local BUS, Lobi tribe, GhanaPrásk, ozve se z převodovky starého rozvrzaného auta, kterým se já a dalších sedmnáct pasažérů pomalu loudáme prašnou cestou. Po absolvování několika prvních kilometrů už ale vím, že o tro-tro, jak je v Ghaně bush taxi nazýváno, si nemusím dělat starosti. Řidič se spokojeně usmívá, spojuje zkušeně dva drátky vyčnívající z rozbité přední palubové desky, kde zaručeně nefunguje ani jeden z přístrojů, auto zahuláká jako operní zpěvák, řadí se jednička a pomalu se jede dál. A i kdyby se nejelo - vždyť není kam spěchat, čas v Africe nabývá naprosto jiných rozměrů než jsme zvyklí u nás v Evropě. Člověk si nemůže plánovat „Dnes pojedu do města A“, ale jen „Navštívím město A“. Cesta totiž může zabrat od několika hodin do několika dní…

Smířen s tímto faktem jsem se vydal z města Wa, ležícího v severozápadní Ghaně, za pozoruhodným kmenem s názvem Lobi. Z několika málo dostupných zdrojů, jsem se dozvěděl, že Lobi jsou jedním z pár kmenů, který odolal invazi Francouzů i Britů. Postrádající jakékoli centrální vlády, lidé kmene Lobi žijí v domečcích uplácaných z hlíny, roztroušených po vyprahlém sahelu na hranici jihozápadní Burkiny Faso, severovýchodního Pobřeží Slonoviny a severozápadní Ghany.
Tro-tro se teď nebezpečně naklání na stranu, vjelo už pokolikáté do jedné z hlubokých vymletých děr a já mám pocit, že se každou chvíli převrhneme na stranu. Řidič ale opět prokazuje své schopnosti a po dalších pár ve zdraví ujetých kilometrech vysedám v poslední civilizované vesničce. Civilizované na ghanské podmínky znamená, že je zde dostupná voda a během pár večerních hodin také elektrický proud. Cesta zde končí a dál pokračuje už jen hnědý chodník připomínající dlouhou anakondu plížící se žlutou seschlou trávou. Stejně jako před několika tisíci let jej i dnes vyšlapaly bosé nohy místních obyvatel, zvyklých pochodovat jako husy v řadě za sebou s veškerý nákladem většinou na hlavě. Kolo na africkém kontinentu totiž až do nedávné doby nebylo známo a kolová vozidla neexistovala, chyběla proto vozová cesta.

Další fotografie z Ghany

Poslední vesnice

Lobi Woman, Lobi tribe, GhanaV jediném zdejším krámku dokupuji pytlíky s vodou a protože se blíží poledne, zastavuji se na oběd v místní restauraci v podobě přístřešku o rozměrech asi tři na tři metry. Vyroben je z kůlů na nichž je nasazena plachta, plnící úlohu stínítka. Pod ním sedí stará usměvavá babička, zastávající funkci šéfkuchaře i číšnice zároveň. Když si požádám o porci, nabere z obrovského hrnce suverénně kupku rýže kalabasou ve tvaru naběračky, který má postaven před sebou na ohništi. Přidá pár kousků masa, ostrou omáčku z menšího kastrolku a pokývá spokojeně hlavou, snad abych si nechal chutnat.
Kdyby se mne někdo zeptal, jak si představuji peklo, s jistotou bych mu odpověděl: “Tak jako v Ghaně po desáté hodině ranní”. Málokdo si to asi dovede představit, dokud si to nezkusí na vlastní kůži. I domorodci, jejichž tělo by mělo být přivyklé na neúnosné horko, se raději uklidí do stínu a zastaví do pozdních odpoledních hodin veškerou fyzickou námahu. Po jejich vzoru teď sedím pod plachtou, pochutnávám si na denním menu restaurace a přemýšlím co dál.

Cestičkami k cíli

Marriage Pole Detail, Lobi tribe, GhanaMuseli jsme už ujet alespoň dobrých patnáct kilometrů. Abadu, můj průvodce, mě žene svižným tempem na starém, rozvrzaném kole po prašné cestičce. Slunce máme vysoko nad našimi hlavami a já sním o chládku, kterého se mi dostávalo během oběda. Žlutá tráva neuvěřitelně kontrastuje se zelenými košatými stromy mangovníku a mohutných baobabů. U některých ze stromů si vybudovali svůj domov termiti, výška několika z nich přesahuje dva metry a je těžké uvěřit, že jsou dvakrát tolik větší ve své podzemní části.
Abadu se mi na první pohled zdá tichý a nejsem si zcela jist svou volbou, vše se ale mění když přijíždíme k našemu cíli, Lobi komunitě Biechu. Obyvatelé jednoho z rozlehlých stavení nás srdečně vítají a na pozdrav si podávám ruku s místním stařešinou jménem Humba. Stařeček musí mít přes osmdesát let, přesto mu nechybí úsměv ani smysl pro humor. V mžiku se stávám místní velkou podívanou, děti se sbíhají ze všech koutů a udiveni i pobaveni zaráz si prohlíží mne a můj veliký ruksak. Jsme pozváni dovnitř a teprve teď si uvědomuji, jak komplexní jsou stavení, která jsme tu a tam cestou potkávali. Jeden „domek“ obvykle slouží celé rodině a jeho stavba trvá několik týdnů. Stěny se budují postupně jako ze skládanky Lego - vrstva z bahna, vysoká kolem 30cm, se uplácá do požadovaného tvaru a v další vrstvě se pokračuje až po několika dnech, kdy je spodní vrstva dokonale suchá a pevná. Stavební materiál na zdi se vybírá přímo z podlahy domu, takže místnosti uvnitř jsou vyšší než se na první pohled zdají a vstupuje se do nich po pár schůdcích. Když jsou základy dokončeny, pokračuje se ve stavbě ploché střechy, sloužící k sušení sklizně a v období sucha plní také funkci ložnice, uvnitř domu je příliš veliké dusno než aby se tam dalo nocovat.
Lobi Dwellings, Lobi tribe, GhanaJedna z žen právě uvnitř největší, vstupní místnosti, připravuje na ohni máslo z plodů máslovníku (Butyrospermum Parkii), místními obyvateli nazývaného kabala. Když plody tohoto stromu, vyskytujícího se pouze v sahelu, dozrají a ztvrdnou, vydají se ženy a děti na sběr. Shromážděné plody se uvaří a poté se rozdrtí dřevěnou holí tuore. Následně se opět uvaří čímž vznikne máslo, které místní používají jako ingredienci do jídel a polívek.
Když se rozkoukám v hustém kouři, který zavalil celou místnost a ven se dostává otvory ve zdech promyšleného stavení, všímám si malých kalabas ve tvaru hrnečků, pověšených na jednom z dřevěných sloupů zpevňujících konstrukci domku. „Ty se používají jako součást xylofonu, což je místní hudební nástroj“ prozrazuje mi Abadu.

Zahrada Eden a thila

Calabashes, Lobi tribe, GhanaMou pozornost ve vstupní místnosti ale nejvíce přitahuje malý oltář ukrytý v rohu hned vedle vchodu. Tvoří ho několik málo dřevěných figurek a jedna veliká soška, vyrobená z bahna a slámy, svou podobou připomínající zmenšeninu létající potvůrky z filmu Nekonečný příběh.
Legenda říká, že Lobi kdysi žili v metaforickém ráji, zahradě Edenu, společně s Bohem bez touhy po bohatství, slávě či jiných statcích. Když se ale jejich počet zvyšoval, muži se začali přetahovat a bojovat o ženy a následkem toho se k nim Bůh obrátil zády. Protože ale nechtěl, aby byli Lobi na věčnost zatraceni, Bůh vyslal k domorodcům prostředníka, který měl za úkol se o ně postarat. S tímto prostředníkem, nazývaným thila, komunikuje pouze věštec thildar, kterému jsou sdělovány důležité zprávy, požadavky a ukládány pravidla zoser pro danou komunitu. Pravidla mohou ukládat jaký typ ošacení má být nošen, druh jídla, který se má konzumovat, druhy zvěře které mohou být loveny a které druhy naopak nesmí být honěny a také různé druhy obětí které mají být thilovi přineseny. Pokud dojde k nedodržení zásad, které thila stanovil, může potrestat zodpovědného jednotlivce nebo dokonce i celou komunitu. Každá vesnice a dům mají svůj oltář a obracejí se na svého thila. Vesnice jsou navzájem nezávislé, pravidla uložená v jedné vesnici nemusí platit pro vesnici vedlejší. Marriage Pole, Lobi tribe, GhanaLobi tak postrádají jakékoliv centrální politické správy, nemají svého krále ani radu starších, podřízeni jsou pouze a jen zásadám stanoveným thilou, což je zachránilo před jakýmkoliv pokusem o jejich kolonizaci a zavedení nadřazené politické správy. Thila je pro domorodce obvykle neviditelným duchem, mající nadpřirozené vlastnosti a moc, které používá dle své benevolence. Za určitých okolností mohou Lobi jeho moci využít skrze věštce. Například onemocní-li dítě, obrací se na thila s prosbou o jeho ochranu před zlými duchy. Během obřadu thila určí, co musí žadatel obětovat, aby byla jeho ochrana požehnána. K obětování slouží oltář, obvykle s jednou či více boteba - postavičkami uplácaných z hlíny nebo vyřezaných ze dřeva. Jakmile je postavička uložena na oltář, stává se lidskou bytostí – může se pohybovat, útočit na zlé duchy, pomáhat nalézt ztracené věci... K využití různých vlastností thila jsou používány různá gesta postaviček, např. boteba s jednou rukou upaženou slouží k zabránění vstupu škodolibých duchů do domu rodiny, postavička se skloněnou hlavou a s rukami sepnutými za zády truchlí nad smrtí blízkého a vlastník této sošky tak nemusí žít věčně ve smutku. Zvláštní funkci plní ti bala, neboli bytosti nabývající nadpřirozených sil. Používají se pouze ve vyjímečných situacích a od ostatních postaviček se liší vyšším počtem rukou, nohou či hlav.

Sušárna, ložnice i rozhledna

Drying Harvest, Lobi tribe, GhanaPo nahlédnutí do interiéru se vracíme zpět na dvorek a po žebříku daro, vyrobeného z jednoho kmene máslovníku, se šplháme schodek po schůdku na střechu. Stará žena, a jak se později dozvídám Humbova manželka, tam právě ukládá k usušení žluté plody připomínající rajčata. V místním jazyku se nazývají kombitar a stejně jako máslo se přidávají do polívek. Hned vedle nich se suší čili papriky. Žena je s úsměvem ukládá jednu vedle druhé a když si ji pořádně prohlížím, všímám si kalabasou propíchnutých horních i dolních rtů. „Je to místní zvyk i když poslední dobou se od toho ustupuje. Důvodem byly časté únosy žen muži z okolních kmenů i vesnic a tak aby ztratily na atraktivitě, nechaly si propíchnout horní i dolní ret a vstrčit tam kalabasy.“ Vysvětluje mi nadšeně můj průvodce. Ze střechy je výborný výhled do kraje a já si o samotě užívám a fotím zajímavou krajinu, ve které tu a tam stojí hnědý hliněný Lobi domek.

V rytmu xylofonu

Lobi Youngsters, Lobi tribe, GhanaVečer, po západu sluníčka, které se tady na rozdíl od Evropy loučí se dnem velmi krátce, si sedáme na dřevěnou lavičku před domek a povídáme si o místním africkém vyznání, náhledu na život a dalších zajímavostech. Tu se cosi zaševelí v buši. Napínám uši, hledám v šeru náznak pohybu. Po chvíli rozpoznávám siluety dětí, pochodujících jako husy jedno za druhým uzoučkou stezkou. Jedno z nich doslova tahá xylofony a já nechápavě sleduji jak se shromažďují kolem nás. „Rádi bychom vám ukázali některé z našich písní“ usmívá se v měsíčním svitu nejstarší z nich. Ani nečekají na odpověď, hráč na xylofony si k nim obratně sedá a začíná udávat divoký rytmus. Ostatní se přidávají s hlasitým zpěvem, tvoří kruh a společně poskakují do rytmu. Jednoduchý tanec v němž je neuvěřitelná energie. Užasle sleduji nečekané představení a každou skladbu odměňujeme zaslouženým potleskem.

Pravda o lidské duši

„Lidská duše nedovede být na místě, ráda loudí a pohybuje se. Určitě se ti například stalo, že jsi někde seděl a přitom byl duchem úplně někde jinde. To si duše jen odskočila, stejně jako to dělá když se ukládáš ke spánku. A protože se ráda vrací na místa která zná, člověku se mnohokrát zdává o místech které během dne navštívil“ uzavírá zamyšleně rataj, když se ukládáme ke spánku na střeše jednoho ze stavení. Zavírám oči a tiše si přeji aby se má duše vracela za lidmi Lobi co nejčastěji.