Ostrov, který dal jméno likéru

Další fotografie z ostrova Curaçao

Po letité prohlídce trhu vyrážím dál úzkými uličkami do nitra Pundy. Některé mi připadají až odpudivé - páchnoucí výkaly a stará opadaná omítka. Většina domů v centru je ale dobře udržována, a tak se oko návštěvníka může kochat k starobylou architekturou i barevnou mozaikou, kterou domy tvoří. O jejím původu se dozvídám z místní legendy: Vrchní monarcha údajně trpěl na neustálé bolesti hlavy. Doktor to přisoudil světlu odrážejícímu se v silném slunci od bíle namalovaných stavení. Monarcha neváhal a během několika dní vydal podivné nařízení - každý musí ihned namalovat svůj příbytek jakoukoliv jinou barvou než bílou.

Čtvrť Handelskade je svou barevnou různorodostí nejznámější. Budí pocit souhry a klidu. Často je také označována za nejkrásnější v celém Karibiku a vláda ročně investuje spousty peněz do rekonstrukce a údržby těchto domů. Jako by jedna zajímavost nestačila, pyšní se tato čtvrť ještě jednou raritou, totiž neuvěřitelně malou šíři domů. Nizozemští usedlíci platili daň za to, jak je dům široký, a tak svá obydlí začali stavět úzká a vysoká. Schodiště uvnitř je dokonce tak úzké, že pokud přijde stěhování, musí se nábytek tahat okny. Na konci jedné z vedlejších ulic míjím malé náměstíčko. Je zaplněno stoly a židlemi typického restaurantu. Unavený turista si tu v chládku může odpočinout při sklenici vychlazeného piva nebo pravého karibského koktejlu. Přede mnou je ještě dlouhá cesta, a tak mě spíše zaujal stánek s "místním" uměním. Místním v uvozovkách proto, že se po pár minutách hovoru s mladou paní vedoucí dozvídám, smutnou pravdu - většina výrobků z Curaçaa není. "Místní jsou líní, věci nakupujeme z Haiti," vysvětluje žena.
Když chci přece jen vidět něco zdejšího, vede mě až na konec krámu kde jsou kýčovité hrníčky. Zklamán ale neodcházím, nakonec se přeci jen našla místní zajímavost hodná koupě a se mnou opouští stánek i panenka vyrobena ze sušené trávy. Je pěkně barveně zdobená s paraplem v ruce, jako z obrazu Alfonse Muchy.

Abych se dostal z Pundy do Otrabandy, musím přejít po "staré pohupující se paní", jak je přezdíván most, spojující obě části města. Je postaven tak, aby umožnil vjezd tankerům, bárkám a výletním lodím dovnitř zátoky. Nejedná se o tradiční konstrukci zvedacího mostu, známou například z Amsterdamu. Stavitelé vyřešili problém po svém: most se skládá z několika plováků na kterých leží vlastní dřevo-betonová konstrukce. Celý kolos na první pohled připomíná molo. Strana mostu blíže Pundě je pohyblivá a je k ní připevněn obrovský motor. Ten pak částí mostu podle potřeby pohne a otevře prostor lodi. Druhá část je pevně spojena s břehem.

Již po prvních pár krocích v Otrabandě (doslova to znamená na druhé straně) je vidět rozdílný vývoj obou částí města. Zatímco historická Punda byla osídlena především nizozemskými příslušníky, novější Otrabanda je mixem několika národností, sociálních tříd i náboženství. Mezi celkem zachovalými domy je spousta malých náměstíček a dvorů, nádech dobrodružství dodávají četné rozbořené chýše stejně jako lidé bez domova. Čím více se vzdaluji od Pundy, tím zvláštnější mám pocit. Jsem tu možná jediný běloch, oči kolemjdoucích a lidí co postávají okolo, si mě stále častěji prohlížejí s neskrývaným zájmem. Naštěstí mi k cíli - autobusovému nádraží - chybí už jen posledních pár desítek metrů.

S řádem i bez něj

Na Curaçau existují dva typy autobusů. Jedny nemají jízdní řád a nezbývá než se spoléhat na to, že si řidič cestu nerozmyslel a neskončil na jedné z mnoha pláží. Bus Chiki, jak je místní nazývají jsou malé dodávky pro devět lidí. Jejich trasy pokrývající většinu částí ostrova, takže v případě nutnosti a troše štěstí se dostanete v podstatě kamkoliv.
Druhý typ místních autobusů jezdí pouze do základních částí ostrova. Mají však přesně daný jízdní řád. Mladík na informacích, malé zděné budce uprostřed nádraží, mi zpoza neprůstřelného skla lámavou angličtinou oznámil číslo nástupiště i čas odjezdu.
Vysvětlit řidiči, kam vlastně chci, ale téměř nešlo. Ukazuji mapy, ofocené materiály, nic naplat. Celkem mě to udivuje, většina obyvatel mluví bez problémů čtyřmi jazyky - anglicky, španělsky, holandsky a papiamentem. Poslední je mixem portugalštiny, španělštiny, holandštiny a afrických dialektů. Přestože pochází z Curaçao, mluví se jím na všech okolních ostrovech, tedy také na Arubě a Bonairu a to víc jak tři sta let. Původně byl používán pouze v mluvené formě, takže dnes je možné setkat na různých ostrovech s rozdílnými verzemi písemné formy stejného slova.
Nakonec se mi podaří mezi spolucestujícími najít tlumočníka který plynně ve španělštině vysvětluje, že chci k jednomu z místních parků. Za přibližně 30km cestu platím 1 guilder a 25 centů, což je kolem 35 korun, a sedám si na sedadlo z tvrdé umělé hmoty. Jak se vzdalujeme od města, mizí lidská obydlí, nezmizely snad jen všudypřítomná rychlá občerstvení nabízející pečená kuřata, čínské nudle, pečená žebra s arašídovou omáčkou a samozřejmě kolu.

Zastávka pro otroky

Občas míjíme nenápadné jednopatrové domky. Jsou žluté, vybledlé, se střechou pokrytou listy. Dvě malá vymlácená okénka a otevřené dveře dávají tušit, že už v nich nikdo nebydlí. Sloužily jako příbytky otroků. Otroctví sem přišlo v roce 1642 s guvernérem Nizozemcem Petere Stuyvesantem. Curaçao se postupně stalo jedním z hlavních uzlů Karibiku, odkud byli otroci přivezeni z Afriky a pak prodáváni na plantáže po celé Americe nebo zapojeni do prací na jedné z místních plantáží.
Produkce místních plantáží sloužila zprvu jako zásoba obživy pro otroky, kteří tu čekali na další transport. Převládaly především arašídy a fazole. Později se z komerčních důvodů začala pěstovat také bavlna, agave (k výrobě provazů) a indigo (z listů indiga, někdy také označovaného jako král barviv, se vyráběla modř).
Po zrušení otroctví v roce 1863, zůstalo kromě černých vzpomínek na drsné každodenní podmínky alespoň něco málo pozitivního. Curaçau se povedlo udržet až do dnešní doby silný vliv africké kultury na hudbu a tanec. Měl jsem to štěstí a při jedné z cest ostrovem zaslechl rytmus bubnů. Za pár chvil už jsem stál mezi pohupujícím se tmavým davem. Šesti hochů s bubny a bubínky nejrůznějších tvarů a velikostí vydávalo neuvěřitelný rytmus, který nenechal v klidu nikoho, kdo mu zaslechl. Sešli se na pláži jen tak, aby zahráli pro radost kolemjdoucím.
"To je tambu", prozrazuje mi jedna z dívek.
Chvíli sleduji, jak se vlní - nohy zůstávají na jednom místě, v pohybu jsou jen boky. Tanci v rytmu tamba se říká baila ban, což v překladu znamená tanec s bubny. I když byl ještě donedávna zakázán, dovedl si najít cestu až k dnešní generaci mladých. "Parteři se nesmějí při tanci dotýkat," mrká na mě zase dívka. Nabídku abych si s ní zatančil přesto odmítám.

Christoffelův park

Dopíjím další láhev vody. Každých pár ušlých kroků musím zastavit a na chvíli si odpočinout. Vedro je neúnosné, pot se mi valí po čele a štípe v očích. Vydal jsem se na Mountain Christoffel - nejvyšší horu Curaçao, a i když je jen 378 metrů vysoká, připadne mi jako bych podnikal výstup na osmitisícovku. Tyčí se uprostřed Christoffelova parku, který byl veřejnosti otevřen v roce 1978 a právem ho lze pokládat za přírodní poklad ostrova.
Zprvu lemovaly úzkou stezku stromy divi-divi (Caesalpinia coriaria), svým tvarem připomínají umělce klanícího se publiku. Jejich koruna je zalomena v pravém úhlu ke kmeni, což zavinily zdejší pasáty. Později se dostávám do závětří, vzduch se ani nepohne, slunce je přímo nade mnou a já si připadám jako v pekle. Jediné, co mne chrání mě před neúprosnými paprsky, je calabash tree (Crescentia Cujete). Z jeho zelených plodů podobných kokosu se vyrábí místní hudební nástroj marca. Plody se užívají také k výrobě vařeček či lžiček. Využívají se i kaktusy, roztroušené po všech koutech ostrova. Jemná dužina vysokého kadushi se používá jako přísada do polévky, jako medicína a dokonce se z něj vyrábí šampon. Plody datu se zase používají k přípravě džemu. Někdy je domorodci nasadí záměrně blízko sebe, aby vytvořily živý plot, který pak chránící pozemky před volně pobíhajícími divokými kozami.
Z posledních sil se škrábu úzkou a strmou puklinou ve skále. Odměnou je nádherný výhled z vrcholu na celý ostrov. Jako na dlani mám modře zbarvené zátoky zařezávají se do pobřeží, domečky roztroušené po ostrově, jako by někdo rozhodil malé kamínky do suchem zežloutlé trávy, Willemstad se pro změnu stal šedou kaňkou.
Pozoruji tu krásu a jediným společníkem je vyhřívající se iguana - nejznámější zástupce zvířecí říše na Curaçao. Připomíná malého draka či spíše dinosaura. Dorůstá do sto dvaceti centimetrů a žije až třicet let. Vypadá nebezpečně, ale je býložravcem a na lidi neútočí. Mladé iguany jsou světle zelené, starší se dovedou zbarvit do šeda podle toho, zda se právě vyhřívají na slunci nebo si užívají chládku ve stínu stromu. Výjimečně se najdou iguany se dvěma penisy, a tak byly kdysi mylně považovány za silné afrodisiakum a loveny. Jejich maso je však údajně velmi chutné.
Na zpáteční cestě mě zaujme halda kamenů, které vypadají, jako by je sem kdosi vysypal z několika nákladních aut. V době otroctví byl park Chrostoffel částí celkem tří plantáží - Savonet, největší na ostrově vůbec, Zevenbergen a Zorgvied. Halda je na rozhraní prvních dvou a příběh odhalující tajemství jejich původu je asi století starý. Vypráví o otrocích, kteří věřili, že když nebudou jíst sůl, budou moci lítat. Každý, kdo nejedl sůl, položil k nohám hory Christoffel kámen a zazpíval píseň v naději, že brzy odletí zpět do rodné Afriky.

Rybářská vesnice

Cestou zpět procházím malou rybářskou vesničkou s asi dvaceti domy většinou z dřevěné překližky. Kolem spousty odpadků, ve kterých se hrabou divocí psi. Před některými domy stojí polorozpadlé bárky, čekající na svého majitele, až mu po náročném rybolovu zbude trochu času a opraví je. Na moře se lidé vydávají ještě když slunce hledá cestu nad obzor. Nejčastěji míří k menší sestřičce Curaçao - ostrovu příznačně pojmenovanému Klein Curaçao. Výjimečně pak k až k dalšímu z ostrovů Nizozemských antil, Bonaire, vzdáleného něco kolem padesáti kilometrů.
"Tak co to bude?" ptá se mne stařík kolem sedmdesátky. Tvář plnou vrásek, na rukou je poznat, že si své poctivě odpracovaly. Jeho restaurace je ve stejném překližkovém domečku jako okolostojících stavení, doplněným o malou terasu se třemi ošoupanými stoly a stříškou z palmových listů.. Z ní vede vchod do bytu, který slouží i jako sklad s potravinami.
Objednávám si chlazený Amstel, místní pivo, které se jako jedno z mála vyrábí z mořské slané vody. Po pár locích si stařík přisedá. "Odkud?" zní otázka.
"Česká republika."
"Hmm" hrabe se nejistě v dlouhých prošedlých kadeřích hostitel.
"Evropa" snažím se napodruhé. Marně.
Stařík se na mne dívá jako bych dorazil z Marsu. Úsměv se mu vrací až když převedu debatu na rybolov. "Od otce jsem se naučil poznávat, kde na který druh ryby čekat podle denní doby, počasí a toho, kde jaký pták loví. Ten se to naučil od svého otce a tak si předáváme znalosti z generace na generaci. Lovil jsem celý život a neměnil bych,” dodává.
Přestože nemá hi-fi ani počítač, opravdu nevypadá, že mu něco chybí. Očividně se dovede těšit i té nejmenší věci. Žije těžkým životem ze dne na den, o to více si jej ale váží.

Závěr

V průvodcích jsem se dočetl o plážích, komfortních hotelích a nekonečných párty, kterými ostrov hýří. Po několika týdnech jsem si ale jist, že může svým návštěvníkům nabídnout mnohem více. Stačí otevřít oči.

Ostrov Curaçao

Ostrov Curaçao je největší ze šesti ostrovů Nizozemských Antil a nachází se jen několik málo desítek kilometrů od Venezuely. Jeho celková rozloha je 444 čtverečních kilometrů, na délku měří přibližně 65km a na šířku 10km. Počet obyvatel se pohybuje okolo 170,000 z toho 140,000 jich žije v hlavním městě Willemstadu.

• Mezi nejdůležitější průmyslová odvětví patří turismus, refinace ropy, a offshore bankonvictví.
• Největšími obchodními partnery jsou USA, EU, Venezuela a Mexiko.
• Willemstad, hlavní město ostrova, se skládá ze dvou větších částí - Pundy a Otrabandy.
• První z nich je především historickým centrem. V roce 1634 zde postavili nizozemští vojáci Vodní pevnost (Waterfort) a k ní se později začaly přilepovat další domy nizozemských obchodníků, vojáků a hodnostářů.
• Pomyslnou hranicí mezi oběma částmi hlavního města je kanál Anna Bay.