Nejteplejší místo planety

Další fotografie z Keni

Co vypráví pověst

Pověst říká, že do dnešní severozápadní části Keni, kde země hraničí s Etiopií, Súdánem a Ugandou, se kmen Turkana dostal následkem dlouhých období sucha, která sužovala jejich původní oblast – hory východní Ugandy. Hladomor kosil bojovníka za bojovníkem a o nic lépe na tom nebyl ani dobytek. Nayece, starší žena, která ztratila během oněch dní svého manžela a většinu rodiny, se rozhodla pro odvážné řešení bezvýchodné situace. Sestoupila do nízko položené, rozlehlé neobydlené části na východ od své domoviny. Ke svému překvapení našla hned během prvních dní několik stromů a keřů porostlých jedlými plody. Přestože byla sama, rozhodla se na nějaký čas zůstat a shromáždit dostatek jídla pro zbývající členy rodiny.
Jednoho dne, když se opět vydala na sběr plodů, narazila na pasoucího se domácího býka, který se sem pravděpodobně také dostal, když hledal lepší pastvu. Začala se o něj starat. Mezitím se po stopách býka vydalo z jejího domova osm bojovníků, aby ho přivedli zpět. Šli za ním až do nížin, kde už téměř ztráceli naději na úspěch. Pak v dálce zaslechli bučení.
Bojovníci byli překvapeni, když viděli, jak býk přibral na váze a kolik jídla se podařilo Nayece shromáždit. Zpátky se jim příliš nechtělo. Postupně pak za nimi přišly další skupinky bojovníků a nakonec i zbytek kmene. A protože se většina z příchozích usídlila v jeskyních, byli pojmenováni Turkana, což je slovo odvozené od Ng’iturkana, v doslovném překladu „jeskynní obyvatelé“.
Dnes je těžké posoudit, do jaké míry je legenda pravdivá, ve většině afrických kultur totiž neexistuje písmo a historie se předává z generace na generaci ústně. Jisté však je, že postupem času Turkani expandovali na východ a ovládli horké pláně až k jezeru Turkana, které je největší v Keni a šesté největší v Africe. Až do roku 1969 bylo potřeba ke vstupu na jejich území povolení vlády, a tak zůstali relativně nepoznamenaným kmenem. To se bohužel v posledních dnech rapidně mění s přílivem turistů, které „dobrodružné“ cestovní kanceláře vozí až k samotnému jezeru. Spíše než s původní kulturou se tady dnes setkáte s nataženou s nataženou dlaní a slovíčkem „money“. Za skutečnými nomády je potřeba se vydat mimo hlavní trasy turistů, například do nitra Suguta Valley, považovaného za jedno z nejteplejších míst na Zemi.

Život uprostřed země nikoho

„Tak jsme tady,“ usmívá se na mě společník. Vystupujeme s dokonale protřepanými žaludky z malého 4WD, které poskytuje jediné spojení s civilizovaným Maralalem. Za tímto městem už se rozprostírá jen nekonečný buš, horký přesně tak, jak mi Carls líčil. V dáli se zvedá prašný vír, jako by nám duchové dávali znamení, abychom se raději nevydávali dál.
Na výběr už ale stejně nemáme. Další den si najímáme pár oslů, kteří ponesou vše potřebné pro několikadenní pochod, a odpoledne už nám schází jen doprovodný dopis, zaručující bezproblémový průchod územím. Ve stínu jedné z chýší nám jej s úsměvem a přáním dobré cesty vystavuje místní stařešina.
K údivu mého průvodce nacházíme zpočátku jen vylidněné chýše sousedícího kmene Samburu, který žije s Turkany v nepřátelství. Každodenní zápas s drsnou přírodou naučil Turkany využít každé příležitosti pojistit si život – tedy rozšířit stádo. Proto není divu, že se z nich postupem času stali obávaní bojovníci a časté válečné nájezdy za stády dobytka okolních kmenů se konají dodnes, kopí však nahradily AK-47 a oběti z obou řad nejsou výjimkou. V době déle trvajících sporů se lidé stěhují blíže k větším vesnicím, kde se cítí bezpečněji. Jen kmeni Jia se jako jedinému v celém okolí podařilo s Turkany udržet dobré vztahy, nakupují od nich tabák, zrno, hrnce a další potřebné komodity.
Život nomádů je přímo závislý na stádu, o které se starají. Nezbývá než putovat na místo, kde jsou dobré pastviny, a tomu je pak všechno podřízeno. Chýše, ve kterých Turkané žijí, jsou proto jen provizorní, postavené z nasbíraného klestí. Kolem obydlí si narychlo stavějí praktickou ohradu sloužící k ochraně před divokými zvířaty, například hyenami. Hlavní vchod z ohrady vždy směřuje na východ, kterému přikládají Turkané nadpřirozenou moc. Vždyť na východ se úspěšně vydala už jejich předchůdkyně Nayece, na východě vychází každé ráno slunce, a proto z této strany přichází život.
Muž může mít více žen a každá z nich si staví dvě chýšky. V první – akai – spí, druhá – ekol – je vyšší a využívá se během dne. Ženy a dospívající dívky se zde starají o děti, připravují kůže, šijí nebo se věnují výrobě ozdob. Muž spí ve svém vlastním příbytku etiam. Ženské příbytky navštíví pouze, pokud ochoří. Rodina málokdy žije pohromadě, obzvláště má-li více druhů zvířat a každý vyžaduje jinou pastvu.
Snad jedinou živou duší toho dne je spící zmije útočná (Bitis arietans), kterou málem přišlápnu, když sbíráme dřevo na oheň. Její maskování je dokonalé, není divu, že je spolu s mambou černou jedním z nejobávanějších afrických hadů. Když o tom trochu nesvůj vyprávím Carlsovi, nekompromisně mi sdělí, že po jídle půjdu a zmiji zabiji. „Pokud v Africe narazíš na smrtonosného hada, musíš ho zabít,“ vysvětluje klidně a usrkává čaj s mlékem. „Jinak zabije on tebe. Taková zde platí odvěká pravidla.“
Procházíme korytem vyschlé řeky, která se šikovně proplétá mezi kopečky a skalisky až k perle Suguta Valley – jezeru Logipi. V jednom z meandrů konečně potkáváme malou holčičku Turkana, která doluje vodu. Všechny řeky v tomto údolí jsou dočasné, a když vyschnou, nezbývá než ručně vyhloubit v řečišti díru a s trochou štěstí nabrat rukama vyvěrající vodu do umělohmotného kanystru. Ten pro mnohé rodiny z čistě praktických důvodů nahradil místní kalabasy – je lehký, snadno se nese na hlavě a navíc vydrží mnohem více. Zpočátku nevím, kdo je nečekaným shledáním překvapen více. Nedůvěřivě se navzájem prohlížíme, nakonec si ale vyměňujeme úsměv a prvotní ostych či snad obavy opadají. Děvče má vlasy upravené v tradičním stylu – hlavu na stranách vyholenou, pouze horní část je pečlivě upravena do malých copánků. Příprava účesu trvá i několik hodin, a aby copánky držely pohromadě, užmoulá se každý z nich se špetkou popela. Krk má děvče ozdobený nádhernými barevnými korálky, které představují tradiční ozdobu každé ženy Turkanů. Různé barvy mají různý význam a důvod k nošení – červená je krev a ochraňuje před duchy zesnulých, modrá je jako obloha, zosobňuje úrodnost, bohatství, zatímco černá je barva stínu, nosí ji většinou děti jako ochranu proti nemoci.
Stejně jako korálky patří neodmyslitelně k ženské části populace, muži se nehnou na krok bez své stoličky ekicholong, oštěpu či AK-47 a někteří si své zápěstí zdobí nebezpečným kruhovým nožem k boji zblízka. Jejich ze dřeva vyřezávaná stolička má hned dvojí využití – během odpočinku slouží k sezení a nebo jako podložka pod hlavu.

Perla pouště

Po několika dnech nás konečně z dálky vítá jezero Logipi v nejnižším místě keňské části Rift Valley. Denní teploty zde běžně dosahují přes 50 °C a není divu, že je některými odborníky považováno za nejteplejší místo planety. Sestup k jezeru se snažíme co nejpečlivěji naplánovat, sebemenší chyba by nás mohla stát život. Zásoby vody se nebezpečně zmenšily a v jedné z louží doplňujeme prázdné kanystry. Tentýž večer sestupujeme do stále horké měsíční krajiny, abychom si mohli postavit tábor jen pár kilometrů před sopkou Namurinyang. Tyčí se hrdě do okolí, jako by byla pánem údolí, a její našedlá barva oživuje krajinu posetou hroudami černé lávy a narudlé břidlice. Další den nás ale čeká nádherné Logipi. Jeho břehy lemují tisíce plameňáků a já se nemohu vynadívat. Stejně jako ostatní jezera v Rift Valley je i Logipi mělké a silně alkalické a vysoká koncentrace soli a minerálů je ideální pro růst zelených řas, které pro plameňáky představují hlavní potravu.
Když se snažím udělat pár snímků, průvodce mě popohání. Je jasné proč. Teploty během následujících hodin nekompromisně stoupají a kolem desáté se ocitáme uprostřed největší výhně. Není kde se skrýt před bodajícím sluncem, nohy se pletou a poslední kapka vody z mého příručního vaku dávno zmizela. Konečně se objevují polosuché palmy. Zastavujeme na dlouhý odpočinek, nemáme šanci pokračovat. Mouchy tse-tse, přenašeči spavé nemoci, nás berou útokem a mám co dělat, abych se ubránil jejich bodnutí. Snažím se doplnit tekutiny a vyčistit včera nabranou vodu, filtr ale vypovídá funkci. Nezbývá než se spolehnout na pár zbylých čisticích tablet, ale vzpomínka na nazelenalou louži, ze které jsem vodu nabíral, moc na náladě nepřidává. K tomu se navečer přidává pouštní bouře. Nezvaný host nás překvapil během přípravy jediného jídla toho dne a neopustil nás celou noc. Tropika stanů se pod agresivními poryvy ohýbají až k zemi, celý od prachu si šátkem snažím zakrýt alespoň ústa a nevěřím, že se kdy vrátím do Evropy.
Je to drsné místo. Přesto sem míří lidé poměrně často. Místní věří v zázračnou sílu jezera, a aby ji načerpali, vydávají se sem s karavanami velbloudů. Karavanu jsme jednoho večera také potkali. S velkou ochotou se s námi podělili o výborné velbloudí mléko, k jehož uchování používají kalabasy. Ty se sterilizují pomocí popela rozetřeného po vnitřní stěně nádoby. Mléko tak vydrží po několik dní, navíc má příjemnou nasládlejší chuť.

Peníze a bohatství

Náš pochod jsme museli ukončit v předposlední den plánované cesty, těsně před cílovou vesnicí. Spustil se liják a osli nebyli schopni pokračovat po klouzající rozbahněné pěšině dál. Průvodce se dušoval, že se v oblasti pohybují nebezpeční lvi, kterým nezbývá než napadat po setmění stáda a lidi, protože většina divoké zvěře se stáhla do hornatějších oblastí. Táboříme tedy nedaleko rodinky Turkanů, která nás, stejně jako ostatní domorodci, vřele vítá a poskytuje nám oheň. Přestává pršet, Carls připravuje poslední výborné pohoštění uprostřed divočiny, a i když uplynulé dny pro mne nebyly nijak lehké, je mi najednou líto opustit kruté, ale nádherné údolí Suguta. Pozoruji otevřenou oblohu se statisíci hvězd a přemýšlím, zdali zde při své příští návštěvě najdu stejně příjemné a hrdé bojovníky kmene Turkanů, spokojené se způsobem života, který vedou, a jejich nekonečná stáda. Mladší generace i tady dává přednost odchodu do měst za vidinou pohodlnějšího života. Jedno ze zdejších pořekadel ale zní: Ebari angaropiyai meere abari, tedy: Peníze samy o sobě nedělají člověka bohatým.

Nejteplejší místa na Zemi

• Oficiálně byla nejvyšší teplota vzduchu na Zemi +58 °C zatím naměřena v roce 1922 v Africe, v Azíziji v severozápadní části Libye.
• Za vůbec nejteplejší místo naší planety (pokud jde o teplotu vzduchu) se zatím oficiálně považuje Dallol, ležící na okraji Danakilské prolákliny v severní Etiopii. V letech 1960–1966 zde byla naměřena nejvyšší průměrná roční teplota vzduchu +34,4 °C.
• Zhruba 120 kilometrů od Dallolu leží místo, které se považuje za nejteplejší, pokud jde o teplotu povrchu země. Jde o Erta’Ale, jediné obnažené lávové jezero, kde se uvnitř naměřily teploty od zhruba 500 stupňů až po více než 1140 °C.
• V Americe se považuje za nejteplejší místo (často označované jako oficiálně druhé nejteplejší na Zemi) Death Valley. Letní teploty vzduchu tu v průměru přesahují i 40 °C.
• Horkým místem je také Perský záliv, kde se běžně teploty ve stínu šplhají ve dne k 50 °C.
• Za nejteplejší místo Austrálie se považuje Marble Bar, nejvíce tu bylo zatím naměřeno 49,1 °C.
• Největší denní teplotní extrémy byly zjištěny v pouštích. Poblíž Ouargly v severovýchodním Alžírsku byly změřeny extrémní teploty –6,9 °C v noci a +52,7 °C přes den.