Za Šamanským obřadem
Autor: David Lacina, publikováno: 07. 03. 2003. Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora.
Další fotografie ze Indonésie
Cesta do neznáma
Občas narazíme na osamělou dřevěnou chatrč postavenou na metr a půl vysokých kůlech, domorodci nazývanou "uma". Prohodíme s obyvateli pár slov, nabízíme cigaretu či tabák, abychom tak dali najevo, že přicházíme s přátelskými úmysly, a naši průvodcové se optají na další cestu. Od ostatních domorodců se na první pohled vzhledově liší. Jejich čela zdobí luat - čelenka vyrobená ze stovky, možná tisíce barevných perliček pečlivě uspořádaných do opakujících se vzorů. Za čelenkou mají zasunuty tři květy orchideje, které utrhli na začátku naší výpravy. Kolem krku mají připnutou tudu - náhrdelník, který na rozdíl od čelenky mají právo nosit pouze šamani, v domorodém jazyce nazývaní sikerei. Byl bych asi hlupák, kdybych před pár dny odmítl nabídku svého hostitele připojit se k výpravě, jejímž účelem je spřátelení se se šamany cizího, dosud neznámého klanu. Proto také vypadají takhle svátečně.
V poslední větší vesnici dokupujeme nutný proviant - několik kilogramů cukru, rýži, bonbóny a samozřejmě nesmí chybět tabák a cigarety. Na sousední Sumatře jsem nabyl pocitu, že kouří téměř každý. Po několika dnech strávených na Siberutu jsem si byl jist, že zde kouří každý a navíc pořád. Zatímco muži si většinou pochutnávají na tabáku zabaleném do sušeného banánového listu, ženy dávají přednost normálním cigaretám. Dříve se k ochraně před navlhnutím kuřiva používala malá zdobená schránka vyrobená z kokosu, dnes ji nahradil modernější a praktičtější igelitový sáček, který domorodci nosí v kapsičce za pasem.
Poslední ohlédnutí za mizejícími umami, a opět se noříme do hustého porostu. Po čtyřech hodinách chůze se dostáváme k většímu toku a stále častěji míjíme mentawajská obydlí, což dává tušit, že blízko před námi je další víska. K mé radosti jeden z průvodců naznačuje, že cíl naší cesty se blíží. Je jím místo, kde zažiju šamanský obřad na vlastní kůži.
Uvítání
U jedné z um se nakonec zastavujeme a zdravíme se s rimatou - vlastníkem domu. Jsme pozváni dovnitř, do přední části zvané laibok, určené pro hosty. Od zadní části - batnumy (někdy také nazývané kotnuma nebo bat sapou) - je oddělena dřevěnou zdí. Zatímco laibok je vybaven velmi stroze, obvykle pouze dvěma dřevěnými lavičkami po stranách, v zadní části se odehrává většina "domácího života". V jejím středu je ohniště, na němž se připravuje jídlo, po pravé straně bývají umístěny předměty významnější povahy, děděné z generace na generaci, jako například velké gongy, keramické nebo dřevěné tácy a podobně. V této části spí rimata, v druhé části batnumy pak zbytek rodiny.
Sedáme si na bambusovou podlahu. Z prvního rozhovoru mezi naším hostitelem a průvodci je cítit jistá formálnost. Stiskem ruky se postupně představujeme a po předání darů - cukru, tabáku a rýže - se rozhovor dostává na přátelštější úroveň. Muži se mezi sebou začínají bavit hlasitě a afektovaně, přičemž svou řeč často doprovázejí výraznou gestikulací. Občas zvyšují hlas až na úroveň, kdy člověku připadá, že dochází k hádce. Již z dřívějška jsem však věděl, že jde pouze o obvyklý způsob mentawajské komunikace, takže tentokrát už mi nenaháněl takový strach, jako když jsem podobný rozhovor zažil poprvé.
Ženy se diskuse neúčastní, pohybují se v zadní části umy a přes otevřená dvířka spojující laibok a batnum zahlédnu, jak připravují jídlo. Způsob přípravy pokrmů se liší od klanu ke klanu, od vesnice k vesnici. Byl jsem zvyklý na ságo balené do listu ságové palmy (ze které se "mentawajský chleba" vyrábí) a upečené na ohni, zde se ale podávalo upražené a smíchané s kokosem.
"Mana-nam!" pochvalně mlaskáme nad naservírovanou pochoutkou. Když dojíme - rukama, jak je to na Siberutu zvykem - poslední zbytky jídla z velkého dřevěného podnosu, bere si mne jeden ze šamanů stranou. "Dnes budeme zpívat," říká mi potichu. V jeho slovech jako bych cítil cosi mystického. "Zpívat?" ptám se trochu nedůvěřivě, protože během návštěvy jeho umy jsem ho slyšíval zpívat po večerech každý den. "Ano, zpívat. Celou noc, až do rána. Tak se sikerei stávají silnějšími a duši se bude v našem těle líbit."
Animismus
Mentawajové vyznávají animismus - věří, že všechny bytosti i neživé věci (kámen, les, luk...) mají duši, a veškeré dění musí probíhat v harmonii s okolím. Předměty nemohou být používány bez jejich svolení, a tak je potřeba s nimi komunikovat, nabídnout oběti a přizpůsobit chování jejich přítomnosti. Je-li například vyroben nový gong, nesmí se rozbíjet kokosy, protože i gong by brzy praskl. Duši gongu je pak potřeba během speciální ceremonie přivolat a přivítat na novém místě. Takováto ceremonie má též za úkol představit nový předmět ostatním a usmířit jejich duše, neboť by se mohly zlobit nebo být žárlivé. Mentawajové věří, že pokud by se tak nestalo, duše ostatních předmětů by se mohly obrátit proti nim a přivolat nemoc.
I lidé mají duši, a o tu musí být obzvláště dobře postaráno. Opustí-li tělo, člověk vážně onemocní a je na šamanech, aby ji během léčby přivolali zpět. Aby se v těle duši neznelíbilo, snaží se o ni pečovat - ať už tetováním těla nejrůznějšími vzory, zpěvem či ozdobami v podobě korálků, zvonečků a spínacích špendlíků. Duše rovněž nemá ráda spěch, proto jsem často během pochodu slýchával "Moile, moile!", tedy "Pomalu, vždyť není kam spěchat!".
Večer se blíží
K večeru vládne v umě uvolněná atmosféra. Na chvíli opouštím naše hostitele a vydávám se k nedaleké říčce. Znavená chodidla si chladím v příjemně studené vodě, poslouchám zpěvy ptáků nesoucí se daleko po džungli a pozoruji zoborožce (Anthracoceros albirostris), který chvíli po mém příchodu dosedl na jednu z větví sklánějících se nad línou řekou. Když se chystám k návratu, po říčce připlouvá na dlabance malé děvče. Dlouhou tyčí se odráží od bahnitého dna a mistrovsky naviguje skrze zákruty, které musí z ptačí perspektivy připomínat hada plazícího se v zelené husté trávě. Přátelsky na sebe zamáváme. Na Siberutu neexistují žádné silnice, místo aut mají kánone a dopravní komunikací jsou právě řeky.
"Aloita," zdravím se se dvěma šamany, kteří mezitím přišli do umy. "Aloita!" zní odpověď doprovázená upřímným úsměvem. "Onikku David," představuji se v mentawajském jazyce, který mi připadal mnohem jednodušší než indonéština.
Nabízím cigaretu a sedám si mezi ostatní. Postupně se schází další šamani, zdobení stejně jako naši průvodcové, a já začínám tušit, co bude následovat.
Podle arat sabulungan, jak je místními lidmi nazývána jejich víra, má každá duše také bajou, která se dá chápat jako vnitřní síla - ať už člověka, nebo předmětu. Bajou, kterou vlastní lidé, může být někdy velmi silná a pro ostatní nebezpečná. Během návštěvy jiného klanu by tato síla mohla vystrašit (překvapit) duši hostitele, což by vedlo k tomu, že by tělo nešťastníka opustila. Stejně tak i bajou hostitelů by mohla býti škodlivá pro návštěvníka, proto jsou sikerei při návštěvě jiných klanů nuceni dostat své síly do harmonie s ostatními pomocí speciální ceremonie. Zdá se, že budu mít to štěstí stát se jejím účastníkem.
Když počet šamanů stoupne na sedm, sedají si do kruhu a rimata odchází do zadní části umy (=domu), aby do bambusu, připomínajícího vázu, vložil pár listů pro mě neznámého stromu. Bakkat katsalia je jedním z nejdůležitějších předmětů přítomných v umě, který se předává z generace na generaci. Stejně jako o další předměty zděděné po předcích, i o něj musí být patřičně pečováno a musí být respektován. Opatrovníkem je právě rimata, jediná osoba, která s ním smí volně manipulovat, a to pouze tehdy, má-li k tomu pádný důvod - například během ceremonie. Dovnitř jsou vkládány věci výlučně spojené se životem, takže někdy bývá přezdívána "schránkou života". Co přesně obsahuje ví však málokdo, nikdo nezaznamenává, co se do ní po dobu jejího používáni vložilo?
Zbylé lístky jsou položeny na podlahu. Šamani si je navzájem připevňují na náhrdelník tudu, a když jsou hotovi, je přineseno kuře, ke kterému potichu ale rychle rimata promlouvá. Prosí, aby jeho smrt zahnala zlé duchy a přinášela pouze dobro pro všechny zúčastněné i pro ostatní členy klanu. Poté s ním obchází i zbylé účastníky a každého se dotýká ocasním peřím. Pak kuře podává jednomu z přihlížejících mužského pohlaví, který mu zakroutí krkem. Tím je duše kuřete uvolněna, aby mohla splnit, oč ji rimata prosil. Z kuřete jsou vyjmuty vnitřnosti a následuje chvíle napjatého ticha. Účastníci obřadu zkoumají rozložení žilek v žaludku, podle něhož je určeno, zdali se vyplní, o co bylo kuře žádáno. Pokud by byla věštba zlá, znamenalo by to příchod zlého osudu či neštěstí pro celý klan. Zpravidla je pak zabito další kuře, aby se špatné proroctví potvrdilo či naopak vyvrátilo. Sikerei společně zaujatě diskutují a nakonec se k ostatním obrací s úsměvem - předpověď zní slibně.
Pozornost se nyní obrací na poslední zahajovací část obřadu, kdy je zabito prase. Stejně jako ke kuřeti, i k němu rimata nejdříve promlouvá - vysvětluje mu, že sice žilo spokojeně se svými kolegy pod umou, ale teď jej musí zabít, protože se z něj nají on, jeho rodina a přátelé, za což mu děkuje a zároveň jej prosí, aby jeho smrt oddálila nemoci. Prase je podříznuto, opečeno před umou na uschlých palmových listech, a než je připraveno, odebírají se všichni šamani do zadní části domu. Vrátka spojující obě části umy se zavřela a ostatním hostům obřadu je nyní zakázáno mezi ně vstoupit. Dosavadní průběh ceremonie mne zaujal natolik, že jsem si ani nevšiml padající tmy. Ženy zapálily petrolejky a položily je mezi ostatní účastníky. Zvláštní atmosféru teď ještě umocňuje jejich šepot, nikdo nemá odvahu mluvit nahlas, pravděpodobně aby nerušili šamany. Rozhlížím se kolem a ve většině z nich poznávám obyvatele okolních um, které jsme potkali, když jsme sem přicházeli, nebo kteří nás později během dne navštívili.
Po návratu si sikerei sedají opět do kruhu a začínají zpívat první dlouhé táhlé mentawajské písně. Ženy odcházejí připravit jídlo a zanedlouho je servírováno na známém velkém podnosu pečené kuře, prase a také kousky žab spolu se ságem, rýží a kokosem. K pití se podává čaj a připravena je i silná káva. Jako host jsem pozván mezi sikerei, abych se společně s nimi najedl jako první, teprve pak se pouští do jídla ostatní. Aman mi naznačuje, že jakožto host se budu účastnit celé ceremonie s nimi, což mimo jiné znamená, že nesmím usnout. Pro jistotu mi naběračkou vyrobenou z kokosu nalévá plný šálek kávy. Po jídle se šamani věnují zpěvu a ceremonie nabírá poklidný průběh. Občas se zpěv na krátkou chvíli přeruší, to aby se vykouřila další cigareta či tabák a popilo se trocha kávy. Návštěvníci se pomalu začínají vytrácet do tmy a také na mne padá únava.
"Nesmíš usnout, nesmíš?," melu si pro sebe. Najednou mi padá hlava a nebýt Amana, který mi podává další hrnek kávy, asi bych byl nadobro usnul. Zázrakem už se ale nic takového té noci neopakuje, možná množstvím vypité kávy a vykouřených cigaret, možná tím, co se odehrálo později.
"Tak a teď je řada na tobě!" usmívají se ostatní. "Zazpívej nám nějakou písničku. Tam od vás," ukazují neurčitě kamsi do dáli. Trochu se stydím, pak ale přeci jen spouštím: "Beskyde, beskyde?" "Maero!" tleskají nadšeně, když dozpívám první sloku. Předpokládám, že potlesk patřil spíše mé odvaze než zpěvu, a tak raději předávám slovo šamanovi sedícímu vedle mne.
Ten se slova rád ujal a začal zpívat jeden z mnoha příběhů, které jsou součástí mentawajských písní. Rukama navíc začal napodobovat pomalu letícího ptáka a stín, který za sebe vrhal na zdi umy, jako by připomínal jeho spokojenou duši. Ostatní se k němu přidávají, po pár minutách společného zpěvu ale přichází něco nečekaného. Dva ze sikerei, sedící v tureckém posedu, rytmicky tlačí stále silněji rukama do kolen a postupně se začínají celí třepat. Podlaha vibruje a doposud klidný zpěv přechází v hlasitý nářek nesoucí se daleko do džungle. Oba šamani se dostávají do silných křečí a v největším transu vymrští ruce i nohy před sebe, jako by chtěli něco vztekle odkopnout. Zbylí šamani, kteří doposud jen přihlíželi, je chytili za ruce a snaží se je uklidnit. Zpěv trvá dalších pár vteřin a poté přikládají ruce na čelo stále se třesoucích mužů. Vyčerpaní sikerei padají na zem a zhluboka oddychují.
Později mi byla celá situace vysvětlena. Mentawajové nevěří pouze v to, že každý předmět má duši. Všude kolem jsou také duchové, obecně nazýváni sanitu. Dělí se do dvou skupin. První z nich, tubud sanitu - "obyčejní duchové" - se shromažďují v místech kolem řek a také v džungli. Jsou to duchové lidí, kteří zemřeli předčasnou smrtí, například pokud spadli ze stromu nebo je uštkl had, a místními obyvateli jsou považováni za nebezpečné. Největší hrozbou jsou prý duchové osob, které zemřely v hádce nebo boji s jiným domorodcem. Do druhé skupiny, nazývané sanitu simaeruk - "slušní, rozumní duchové" - patří duchové předků, tedy těch, kteří zemřeli řádnou smrtí ve svém domovu. Mentawajové je pokládají za spojence a přátele. Protože vědí, že jim nepřivodí nemoc, snaží se je během obřadu pomocí svých písní přivolat. Pokud se jim to podaří, bajou - vnitřní síla předků - vstupuje dolními končetinami, což se projevuje chladem stoupajícím postupně do zbytku těla. Po několika minutách chlad náhle zmizí a postižená osoba před sebe natáhne obě končetiny, čímž umožní bajou, aby tělo opustilo.
Po dlouhých diskusích o tom, co se vlastně přihodilo, se pokračuje ve zpěvu až do prvního paprsku sluníčka, které se ospale vyhouplo nad zelenou džunglí. Malým zvonečkem "tairosi" doprovázejícím poslední písně jako by ho šamani vítali mezi sebe.
Znaveni si leháme jeden vedle druhého. Na pár hodin tvrdě usínám. Potácím se mezi snem a realitou. Jenže tady na Siberutu je to někdy tak těžké rozlišit...
Contact me:
Follow me on Instagram
email:
send me an email
countries: 17
categories: 134
photos: 2155
hits: 9821624
comments: 249