Hon divokých prasat

Další fotografie ze Indonésie

Ještě poslední zamávání na vlastnici hostelu Cafe 44, který se stal na několik dní mým dočasným příbytkem, než se schová za listy banánové palmy lemující chodník. Minutu na to už stojím u hlavní silnice a zkouším odchytnout místní "TAXI" do vesnice Kotabaru, ležící na druhém břehu jezera Maninjau. Pro tamní obyvatele je dnešní den něčím výjimečný. Koná se totiž lov divokých prasat. Ta jim ničí úrodu a rozrývají rýžová políčka, takže nezbývá než se proti tomu bránit.

Lov má začít v deset hodin dopoledne, dorážím téměř přesně. Mezi místními je cítit pohodová atmosféra, stejně jako na celé Sumatře se nikam nespěchá. A stejně jako ve zbytku Sumatry i zde muži sedící či postávající kolem jednoho z restaurantů kouří jednu cigaretu za druhou. Oblíbeným druhem jsou zde hřebíčkové cigarety. Mají sladkou příchuť, a přestože nekuřák, občas jsem si "pro chuť" také jednu dal.

Trochu nejistě zdravím, vzhledem k barvě pleti ale nedělá socializace žádné problémy a za chvíli už si živě povídáme.

"Lov se opakuje v různých vesnicích každou sobotu, u nás jej pořádáme tak jednou do měsíce," prozrazuje mi jeden z lovců.

Téměř každý z příchozích má s sebou minimálně jednoho psa. Majoritním vyznáním je ve zdejší oblasti islám, proto místní lidé nejedí vepřové maso.

"Ulovené zvíře necháme roztrhat psům," dozvídám se.

Raději si ani nepředstavuji, jak by reagoval jeden z mých strýců - řezník, být tu se mnou.

Po další půl hodince, během níž dorazili lovci z okolí, se dav zvolna odebírá za vesnici. Až nyní mám možnost si pořádně prohlédnout, jakými zbraněmi se lovci pyšní, a začínám chápat obavy své ubytovatelky. Většina z nich má s sebou pouze větší nůž, někteří mačetu, výjimečně se mezi přibližně dvěma stovkami lovců najde muž vlastnící větší kopí. Zahlédl jsem dokonce pistole, nedovedu si však představit, k jakému účelu by měly sloužit, protože jejich výroba se musí datovat minimálně do minulého století.

Úzkými chodníčky jsme se dostáváme přes rýžová políčka k okraji "lesa" a čím hlouběji postupujeme do nitra, tím je džungle hustší. V dáli se ozývá pro mě neznámý pták. Lovci tiše pochodují v řadě za sebou jako husy, později někteří odbočují a jdou jinou cestou. Patrně budou prasata nahánět. Chvílemi pěšina úplně mizí a my se musíme prosekávat mačetami.

Stoupající mlha navozuje trochu strašidelnou atmosféru, navíc začalo pršet. Nic neobvyklého v období dešťů, návštěvník džungle však musí počítat se zvýšenou aktivitou pijavic. Nejsou to tradiční pijavky, jak je známe u nás. Ty v džungli jsou suchozemské. Na svou oběť obvykle čekají na zemi, aby se uchytily na obuv a poté se přisály k noze a napily se krve. Naštěstí nebyla zjištěna žádná infekce, kterou by přenášely, a tak jediné, čeho se může postižený obávat, je několikahodinové krvácení v místě, kde se pijavka přisála. Vylučuje totiž tekutinu, která zabraňuje srážení krve. Místní si s nimi starosti nedělají, přisátou pijavku chytí a odtrhnou ji. Pro nás Evropany je záhodno mít s sebou trochu soli nebo zapalovač. Pijavka se pak při aplikaci jednoho či druhého pustí sama.

"Hei, hei, hei," ozývá se hurónský řev od nedalekého koryta řeky. Celý čas jsem se držel u lovců s kopími. Nevím, jestli to byl podvědomý pud sebezáchovy, teď už mi to bylo jedno. K lovcům se přidali psi a začali hlasitě štěkat. Lovci zpozorněli, tasili nože, chystali kopí. Mně stoupal adrenalin v krvi a hlavou se mi honila jediná myšlenka - na který strom vyšplhám, až divočák vyrazí proti mně. Napjatá situace trvá pár minut, pak řev utichá. Lovci schovávají nože, adrenalin klesá na obvyklou hladinu a my pokračujeme v pochodu. Stejná situace se opakuje ještě několikrát za sebou, vypadá to však, že dnes nemáme na nechtěné návštěvníky rýžových políček štěstí.

Kolem jedné odpoledne dorážíme k provizornímu táboru uprostřed džungle, kde ženy připravily jídlo. Přicházíme ve chvíli, kdy začíná hustě pršet, a tak malá přestávka neuškodí. Nabídnut je mi čaj a také jídlo typické pro tuto oblast, tzv. "padang food". Spolu s rýží jsou podávány talířky hned s několika druhy masa (kuřecí, býčí), omáčkami a zeleninou. Strávník si vybere jen to, co mu chutná a zaplatí jen to, co snědl.

Po občerstvení se pomalu vracíme jinou cestou zpět. Muži se dělí na více skupin a snaží se projít co největší úsek. Déšť se stupňuje, většina z nás už je promoklá na kost a asi po dvou hodinách marného snažení se vracíme na okraj džungle. Dělám si poslední foto statečných lovců a s úsměvem se loučím. Přestože se lov z pohledu lovců příliš nevydařil, končí pro mne další z nezapomenutelných zážitků...