Sárí: Tradiční umění indických barvířů

Bez mapy a tištěného průvodce se ztrácím v uličkách centra Jaipuru. Proplétám se místními trhy specializovanými na bižuterii, výrobky ze dřeva a kovu až nakonec narazím na Kishanpol bazaar, kde je k dostání převážně textil. Stejně jako v předchozích bazarech se mne snaží prodejci nalákat na právě jejich, údajně nejlepší, zboží. Když s úsměvem odmítám, dostává se mi od jednoho z nich pozvání k návštěvě jeho malé fabriky. Za stěnami obchůdku jsem pak svědkem ručního tisku formou, který je v Indii používán již od 12. století. Textil – bavlna či hedvábí – se nejdříve obarví požadovanou barvou a poté se pro potisk použijí zkušeným mistrem ručně vyřezávané formy z teakového dřeva, tzv. bunty, jejichž nejčastějším motivem jsou zvířata a květiny.

O pár dnů později navštěvuji Sanganer, vesničku nedaleko Jaipuru, proslulou produkcí textilů potištěných sítotiskem. Už sám příjezd do Sanganeru dává tušit, že se zde vyrábí ve velkém. Ulice brázdí desítky velbloudů s vozíky naloženými stohy různobarevných látek. Kdyby si je ale člověk odmyslel, byly by ulice podezřele pusté. Až nahlédnutí do jedněch z pootevřených dveří mi odhaluje obrovské haly, které se za nimi skrývají. A samozřejmě pilně pracující zaměstnance jednoho ze stovek zdejších rodinných podniků.

Stejně jako tisk formou pochází zde užívaná technika sítotisku původem z Číny. Síto se nejdříve vyrábělo z vlasů, později z hedvábí a nyní převládá nylon a polyester. Části síta jsou tvořená nepropustným materiálem, který formuje šablonu – jakýsi negativ – pro tisk. Podobně jako v Jaipuru i v Sanganeru jsem pozván k prohlídce malého lidského mraveniště. Pozoruji mistry svého díla, jak na síto, nastavené na mikrometry přesně na šířku potiskované látky, nalijí požadovanou barvu a širokým štětcem ji pak rozetřou po celé délce. Celý úkon trvá jen pár sekund, pak se síto posune o další délku a celý proces se opakuje po celé délce látky. Pro textil s několika barvami je třeba více průchodů sítem a pro barviče je pak důležitým úkolem trefit znovu stejnou polohu síta tak, aby barevné vzory přesně seděly.

Ať už se použije časově náročnější tisk formou či modernější sítotisk, textil se posléze musí několikrát přeprat, aby byla zaručena kvalita zbarvení. Nakonec se nechá podle podmínek několik hodin až dní schnout. V Sanganeru slouží k tomuto účelu plácek o velikosti několika fotbalových hřišť, jež je na okraji vesnice, a ke kterému mě přivádí jeden z mnoha místních dětských pracovníků, což mimochodem není v Indii nic neobvyklého. Látky se nejdříve pověsí na přibližně čtyři metry vysokou bambusovou konstrukci. Samotné věšení mají na starosti ti nejmladší a nejméně zkušení. Později, ve finální fázi schnutí, rozprostřou ženy látky na - pro Rajasthan typický - písek. Nakonec se výsledný produkt naloží na zmiňované vozíky tažené velbloudy a odvezou se k místním velkoobchodníkům, přes které pak textil končí na pultech jednoho ze stovek obchůdků v Kishanpol Bazaru a v krámcích po zbytku Indie. Mnohdy je ale také exportován do okolních zemí, kde je uznáván pro svou kvalitu.