Diamanty jsou věčné

Další fotografie ze Sierra Leone

Dešťové kapky bijí do kapoty.
Řidič kličkuje po rozmočené silnici plné děr. Stmívá se a myšlenka, že naše cesta potrvá při téhle rychlosti ještě několik hodin, se nám ani trochu nezamlouvá. Místní nás varovali, ať se za tmy autem nikam nevydáváme.
Na cestě z Freetownu jsme od rána. A teď projíždíme územím nikoho. Před pár lety to bylo teritorium Jednotné revoluční fronty (RUF), povstalecké armády, která zotročila místní lidi při těžbě diamantů a na svědomí má neuvěřitelná zvěrstva, jež se během občanské války v Sieře Leone odehrála.
Když příslušníci RUF operace ukončili - a byly to většinou děti mezi šesti a dvanácti lety -, ukryli zbraně v džungli.
A ta je všude kolem nás.
Tma už je úplná.
Proti nám se vynoří bambusový zátaras.
Víme, co přijde, policejní kontrola a bezostyšná žádost o úplatek.
"Pokud s námi nechcete trávit večer, odhadl bych to na padesát dolarů," vysmál se nám policista na té poslední. Vlastně i předposlední. A předtím taky.
Jenomže tentokrát vypadá všechno vážněji.
"Kam jedou ti lidé?" křičí důstojník na řidiče. A ještě než stihne odpovědět, rozkazuje: "Dělej! Zaparkuj auto!"
Odvlečou nás do boudy - tak třikrát čtyři metry. Policejní stanice. Prohledávají auto i naše zavazadla.
Konečně přijde očekávaná věta: "Máte povolení!?"
Ne, žádné povolení nemáme a snad ani není potřeba. Chystáme se vyplatit kulatou částku. Ale tentokrát je to opravdu horší. Obviní nás z pašování diamantů.
Horší znamená dražší.
Dvě stě dolarů!
Snažíme se vysvětlit, že Česko není Amerika a Čech není tak bohatý jako Američan.
"Czech? - Very well! - Cech! - Chelsea! - Rosicky! - Arsenal! - Great!" Policajt jásá uprostřed promočené buše, jako bychom mu slíbili večeři s celým Arsenalem.
Ale díky, kluci, je to se slevou - za stovku!
A k tomu rada zdarma, kde se v Konu ubytovat: Hotel Casino, čtyři hvězdy uprostřed buše, ráj na zemi.

Hotel Casino

Jako bychom se ocitli v nějaké bondovce.
V zapadlé díře jménem Kono, jež má podle encyklopedií osmdesát tisíc obyvatel a je prý třetím, nebo dokonce druhým největším městem v Sieře Leone. V zapomenutém koutě světa čtyřicet kilometrů od hranic s Guineou (pro toho, komu africký zeměpis něco říká), kde je pár mešit, několik mizerných obchodů a ještě mizernějších barů, stojí luxusní hotel obehnaný vysokou zdí.
Uvnitř se odehrává život, jehož pravidla neznáme, dost možná ani nechápeme jejich obrysy, ale tušíme, že jsou na samé hranici toho, co nazýváme právem, etikou, slušností, nebo dokonce spravedlností.
Jenže měřítka se mění - a jiná jsou v Evropě, jiná uprostřed Afriky.
Obchodníci z Nizozemska, Ruska, Belgie, Francie, nejvíce však z Izraele a Libanonu tu žijí svůj zvláštní život doprovázený početnými ochrankami, nutnými samopaly, kufry nacpanými hotovostí, plavými sekretářkami ověšenými kabelkami od Vuittona. Večer co večer hostí místní úředníky, zástupce vlády, pohlaváry města Kono - opíjejí je, utrácejí za ně v místním kasinu a za dveřmi dokonale klimatizovaných pokojů pak uzavírají obchody, o jejichž rozměru a pozadí lze jen snít.
Anebo raději ne.
Zůstávají týden, deset dní. Obvykle nevytáhnou paty z hotelu. Jen ti statečnější nasednou do džípů a hledají v okolí města další místa, na nichž lze otevřít povrchové doly. Do Freetownu se neharcují autem po rozblácené cestě jako my, ale najímají si za dva tisíce dolarů vrtulník.
Je to prazvláštní společnost.
Jako by nepatřila do tohoto světa.
Je v ní něco z koloniální minulosti, nadřazenosti bílých, zpupnosti bohatství, příšeří nezákonných obchodů, něco z mafiánství, neukojitelné touhy po bohatství, odplouvajícího šarmu blondýn i nemilosrdnosti goril ověšených samopaly.
Ano, je to filmový svět.
Kus z Jamese Bonda.
Jen hlavní hrdina, zdá se, chybí.

Povrchový důl

Ráno opouštíme hotel.
Každý si najímáme motorku, jinak tu cestovat nejde. Teď, v období dešťů, nemá obyčejné auto na rozbahněných silnicích šanci.
Řidiči nás vezou k největšímu diamantovému dolu v Sieře Leone. Kličkujeme po úzké pěšině, trvá to dlouho, ale pak se před námi otevře divoká vegetace a - je to neuvěřitelné jako vesmírný svět - díváme se na obrovské prostranství, kráter po dopadu meteoritu, na jehož dně i stěnách se hemží stovky zablácených těl.
Stojíme na okraji diamantového dolu.
Potom sestupujeme po kluzkých cestách až na jeho dno. Brodíme se místy až po pás bahnem.
Konečně jsme u kopáčů.
Z blátivé krusty, která pokrývá jejich obličeje, vystupují oči, pot rozrušuje v úzkých pěšinách zhnědlou plochu rozmočené a znovu zaschlé hlíny na jejich tělech.
Nejdřív je potřeba nakopat a nakypřit zem. Potom se do dolu vpustí proud vody.
Tak se těží diamanty na počátku jedenadvacátého století.
Muži na dně povrchového dolu rozrušují a kypří půdu, částí naplní kbelíky, které pak z ruky do ruky - lidským řetězem - putují po stěnách nahoru, na okraj obří prohlubně.
Všude je voda, jež proměňuje zem ve všudypřítomné bláto.
Ale bez ní to nejde, dělníci ji napouštějí do dolu z blízké řeky. Na velkých kruhových sítech pak prosévají nakopanou zeminu a hledají vytoužené krystaly.
Začíná pršet a dno dolu se rychle mění v jednu obrovskou bažinu. Rezavá čerpadla posílají břečku o pár metrů dál, aby se mohlo kopat. Pořád. V dusnu i lijáku.
Život v hotelu vypadá jinak.

Z otroků nevolníky

Jeden z kopáčů je s námi ochoten mluvit.
Tedy: u lopaty a krumpáče na dně dolu se dělníci střídají po dvou hodinách. Celkem pracují šest hodin denně. Mzda dosahuje dvou nebo tří dolarů denně. K tomu jedno jídlo, obvykle vařený kořen manioku jedlého.
Nejsou to bůhvíjaké podmínky, ale proti minulosti je to pokrok.
Když ovládali Kono a diamantové doly v jeho okolí rebelové z Jednotné revoluční fronty, nedostávali dělníci nic. Vlastně jen trochu jídla. Dřeli pod hlavněmi samopalů ne šest, ale dvanáct nebo šestnáct hodin denně. Kdo nesouhlasil, toho děti a výrostci z RUF zastřelili.

Zlaté prsteny

Vracíme se do hotelu.
Ulice Kona jsou živé. Jako by se tu před pár lety neválčilo s takovou krutostí - fotografie dětí s usekanýma rukama a nohama šokovaly tehdy celý svět.
Všude kolem, dokonce i v ulicích města, pracují stovky individuálních kopáčů. Za nějakých patnáct dolarů měsíčně - takový je poplatek za pronájem půdy - se pokoušejí o své štěstí, kousek blyštivého štěstí vydobytý z mokré země.
Za rok najdou dva nebo tři malé diamanty, každý z nich prodají za osmdesát až sto dolarů.
Je to směšná cena.
Občas míjíme malé krámky s nápisem Diamond office. Právě tady individuální kopáči své nálezy zpeněžují. Zastavujeme v jednom z nich. Překupník vysype kamínky na sametovou podložku, chlubí se, prsty má obtěžkané zlatými prsteny - ne, bohatství se tu neskrývá, naopak okázale vystavuje.
Konečně jsme v hotelu.
Jakkoli si člověk uvědomuje bolestné rozdělení zdejšího světa - na ty před a za hotelovou zdí neubrání se úlevnému pocitu z čistoty a západního přepychu.
Dáváme se dohromady. Odlupujeme z těla i šatů kousky bláta.
Do dolu za městem vyrazíme znovu zítra ráno a ještě pozítří. Pak dojdou peníze na úplatky a příležitost fotit skončí.

Deset procent

Večer sedíme u baru se sklenicí krásně vychlazeného piva.
Díváme se do hotelové haly. Je to každodenní rituál - přicházejí místní překupníci, ti z Diamond office, aby větším žralokům prodali to, co sami vykoupili. Ceny tady, v Konu, dosahují sotva deseti procent těch, na něž se opracované kameny vyšplhají na diamantových burzách v Antverpách nebo Tel Avivu.
Okolo nás propluje blondýna na vysokých podpatcích.
Žvýkající gorila.
Uhlazený obchodník.
Diamanty jsou přece věčné.