Jak se vyrábí Curacao liqueur

Další fotografie z ostrova Curaçao

Plán na pěstování pomeranče byl zapomenut a nebýt objevu neznámého domorodce několik desetiletí poté, asi by upadl v zapomění úplně. Není přesně známo kdy ani kdo přišel na to, že usušené slupky plodu obsahují olej vyjímečné vůně. Faktem však zůstává, že tento recept si našel cestu k rodině Seniorů, kteří začli experimentovat a kombinovat slupky s nejrůznějším exotickým kořením. Po několika neúspěšných pokusech se jim povedlo dosáhnout zajímavé chuti a nový likér pojmenovali "Curaçao Liqueur".

Zbývá mi na ostrově posledních pár dní a tak se rozhoduji navštívit místo, kde rodina Seniorů dodnes likér vyrábí. Projíždím středem Willemstadu, hlavního města Curaçao, zdobeného malebnými baráčky nejrůznější barvy a mířím k jeho severní části. V distriktu zvaném Salina, kde se má likérka nacházet, musím několikrát zastavit a místních domorodců se optat na cestu, protože mám u sebe jen zběžnou mapku ostrova a zdaleka né všechny ulice tam jsou značeny, navíc mi připadá že polovina ulic je jednosměrná. Po půl hodině pátrání konečně míjím ceduli s nadpisem "Senior & Co. Inc. - Curaçao Liqueur" která mě nenechává na pochybách, že jsem na tom pravém místě.

"Chobolobo house" ve kterém je možno vlastní výrobu Curaçao likéru shlédnout byl postaven v 18. století a až do roku 1962 sloužil jakožto noční klub s názvem Chobolobo, zajímavý snad pouze tím, že zde byla zvolena a korunována první královna Curaçao karnevalu. Dnes je o něj dobře postaráno, o čemž svědčí upravená vnější fasáda s rozlehlou udržovanou zahradou kolem. V přízemí se nachází vlastní továrna skládající se z několika destilovacích zařízení a necelé desítky zaměstnanců. Ti mají za úkol vyrobený likér plnit do láhví a dále je pak skládat do připravených kartonů. Rozhodně mi nepřipadne, že by se odsud odvážely kamióny likéru denně. Možná díky dalším rádoby výrobcům, snažícím se dodat na trh napodobeninu likéru za cenu hluboko pod cenou pravého destilátu.

Ujímá se mě jeden z místních zaměstnanců a provádí mě halou.

"Mnozí se mylně domnívají, že ostrov byl pojmenován po likéru" s úsměvem začíná výklad.
"Jak je to s barvami likéru? Každá má jinou chuť?" vyzvídám.
"Původně se vyráběla pouze jedna jediná barva, abychom ale pokryli požadavky více zákazníků, začli jsme vyrábět likér v dalších čtyřech barvách, chuť likéru je však naprosto stejná. Kromě základních pěti barev je možno ochutnat také likér se speciální příchutí a to čokoládovou, kávovou a rumovou, které se vyrábí pouze v jedné barvě. Obsah alkoholu je oproti "tradičnímu" lekéru o něco nižší 25% oproti původním 31%."

Dozvídám se také další zajímavé informace. Lahara, jak místní označují zlaté pomeranče, se pěstuje převážně na východní části ostrova v regionech Fruik a Cholomba. Největší plantáž má kolem 35 stromů, přičemž každý strom dá 150-200 plodů. To představuje asi 15-20kg sušených slupek. Pomeranče se sklízí celkem dvakrát do roku a protože je strom vysoký kolem 3m, používají se ke sběru speciální sběrače. Plody se sklízí ještě nezralé, neboť mají silnější slupku. Ta se po sběru rozřízne dřevěným nožem na čtyři části, uloží se na kovové tácy a pět dní se suší. Zbytkem Lahary jsou nakrmeny kozy. Usušené slupky se nakonec vloží do speciálních pytlů zvaných Juty a spolu s alkoholem, cukrem a speciálním kořením se nechají několik dní odležet.

Po prohlídce jsem pozván na ochutnávku. Testuji postupně všechny chuti a asi nejvíce mi chutná "základní verze". Má jemnou chuť a připadá mi, že bych ji klidně mohl pít i bez namíchání do některého z mnoha koktejlů, které jsou z likéru zručnými barmany připravovány. Loučím se s průvodcem, děkuji za ochutnávku a vyrážím směrem k autu. Teplota se pohybuje kolem 40 stupňu a s každým dalším krokem začínám více a více cítit jak jde likér do hlavy. Sedám do auta a vydávám se jednosměrkami zpět do mé rezidence. Že jsem požil? Tady jezdí opilá nejen většina řidičů, ale policie. Curaçao se dost liší od ostatních míst, stejně jako se liší Curaçao Liqueur od ostatních likérů.