Za posvátným tancem Cham do Sikkimu

Vzhůru do Himalájí

Cesta do pohádkového Sikkimu pro mě začíná příjemným rozhovorem s úředníkem, který mi v Siliguri vystavuje speciální povolení (tzv. Restricted Area Permit), potřebné pro vstup do tohoto Indického státu. S úsměvem vyplňuje jednostránkový formulář a zároveň se mne vyptává na Českou republiku a hlavně Prahu, o které prý hodně slyšel. Za dalších 15 minut už nasedám do jeepu, nejběžnějšího dopravního prostředku v Sikkimu, a přenechávám můj život v rukou šíleného šoféra. Čím blíže jsme cílové destinaci, hlavnímu městu Gantok, tím je silnice užší a terén hornatější. To ovšem očividně nemůže rozhodit našeho řidiče, který to uhání silnicí zařezanou do strmých svahů, posetých rýžovými políčky. Mistrně před každou prudší zatáčkou zatroubí, pro jistotu hned dvakrát, a pak ji projede koly pár centimetrů od desetimetrových srázů, takže pasažéři sedící na té „správné“ straně mají pocit, že letí vzduchem. „U nás tuk-tuk nepotkáš“, culí se jeden z pasažérů, narážející na po zbytku Indie všudypřítomné trojkolé auto-rikše. „Ty by v těch kopcích odvařily motor“ dodává k tomu.
Sikkim, bývalé království, leží v Himalájích a sousedí s Nepálem, Tibetem, Bhútánem a Indickým státem West Bengal, ze kterého přijíždím i já. Jeho nadmořská výška se pohybuje od 280 do 8.585 metrů, kterými se pyšní třetí nejvyšší hora světa a nejvyšší hora Indie – Kangchenjunga. Kromě své geografické rozmanitosti je to také nejméně obydlený indický stát (76 lidí na čtvereční kilometr), s poměrně vysokým zastoupením buddhismu – což dokresluje i fakt, že se zde nalézá přes 75 buddhistických klášterů, ty nejstarší pocházejí ze 17-tého století.

Historie Chamu

Právě jedna z buddhistických tradic přilákala i mne. V 18. a 19. den tibetského jedenáctého měsíce, dva dny před Losoongem, Sikkimským Novým rokem, vykonává v Sikkimu hojně zastoupená nejstarší buddhistická škola Nyingma Cham (tibetský výraz pro „tanec“). Ten je považován za největší událost v celém Sikkimu, s kořeny sahajícími až do osmého století. V tomto období byl Tibet pod silným vlivem pohanského náboženství Bön, které s sebou přinesli během velké migrace Iráncové o několik století dříve. Král Trisong Deutsen, pokládaného za jednoho ze tří největších králů Tibetu, se rozhodl, že posílí moc buddhismu a k tomuto účelu si pozval uznávaného mnicha Shantarakshitu. S jeho příchodem ale následovalo hned několik obrovských pohrom, což si mnich vysvětloval jako odplatu místních duchů, ovládaných kouzly Bön šamanů. Král se však nehodlal vzdát své myšlenky a přizval guru Padmasambhavu, aby pomohl přemoci kouzla Bön. Ten nabídku přijal a v roce 765 bylo postaveno jeviště pro vykonání prvního Chamu v historii. Od té doby se tanec rozšířil v různých upravených podobách také do okolních států, praktikujících buddhismus, jako například Nepálu, Bhútánu nebo právě Sikkimu.

Zahřej se kdo můžeš

Po příjezdu do Gantoku pociťuji Himaláje na vlastní kůži. Teplota musela klesnout k nule a tak na sebe navlékám mikinu, kterou jsou za posledních pár týdnů cestování po Indii nevytáhl a v jednom z místních barů se zahřívám vyhlášeným „pivem“ Tongba. V bambusovém hrnečku mi obsluha donese usušené, fermentované proso a k tomu termosku. S otazníkem v očích se dívám na obsluhu. „Proso musíš nejdříve zalít vodou a pak pár minut počkat“, popisuje tradiční způsob servírka. „Čím déle se nechá pivo zalité, tím je silnější“ stihne mne ještě upozornit. K tomu se sosá bambusovou slámkou, takže po pár zalitých hrnečcích nálada roste exponenciální úměrou.
Další den se probouzím s výhledem na majestátní Kangchenjungu. Předpokládám, že podobný výhled budu mít každý den a tak mne ani nenapadle si scenérii vyfotit. Čehož lituji další rána, kdy je celé údolí ponořené do husté bílé mlhy a vidět není dál než na pár metrů. Až později se od místních dozvídám, že v zimních měsících je hustá mlha v Severo-východní Indii každodenní realitou a noční můrou pro letecké společnosti obsluhující tyto vzdálené končiny.

Cestou modlitebních mlýnků a vlaječek ke klášteru Enchey

Vydávám se rovnou ke klášteru Enchey, ležícím vysoko nad hlavním městem, kde by se právě dnes měl Cham začít. Místní taxík mě vysazuje u barevně zdobené vstupní brány. Od ní vede ke klášteru cesta lemovaná tisícem modlitebních vlaječek. Říká se, že věšení vlajek přináší dlouhý život naplněný štěstím a prosperitou. S každým menším poryvem větru se vlaječka zatřepe a do okolí se roznese modlitba či úryvek z mantry na ní napsaný. Modlitby vysílají do celého světa také točení modlitebních mlýnků, které míjím o kousek dál. Podobně jako vlaječky jsou popsány mantrami či buddhistickými symboly. Točí se vždy po směru hodinových ručiček, protože stejným směrem se země točí kolem slunce a také následují směr, kterým by se na mlýncích napsané texty četly. Klášter, postaven postaven před přibližně 100 lety, se zlatí v ranních slunečních paprscích a na nádvoří se začínají pomalu scházet desítky místních, přestože se dnešní hlavní událost začne až za hodinu. Hned po jejich příchodu se vydávají do hlavní modlitební místnosti, aby se tradičním způsobem pomodlili. Nejdříve ve stoje sepnou ruce nad hlavu, což má přinést požehnání celé osobě a jejich špatné skutky budou odpuštěny. Následuje sepnutí rukou ve výši krku, to přináší požehnání jejich mluvy a odpuštění jakýchkoliv pomluv nebo špatných výroků, kterými ublížili jejich bližním. Třetí poloha je ve výši srdce, kde se podle buddhistického učení nalézá naše mysl. Cokoliv špatného si mysleli o ostatních lidech, jim bude odpuštěno. Nakonec modlitby se sehnou až k zemi a dotknou se čelem země. Tak budou jejich všechny špatnosti odvedeny do země a oni budou čistí. S obdivem sleduji, jak tento rituál vykonává snad staletá babička, očividně ji ale poslední část nedělá žádný problém a opakuje jej dokonce hned několikrát. Když do začátku tance zbývá pár desítek minut, musím opustit modlitební síň, kde se začínají strojit účinkující. Na nádvoří pobíhají mladí mniši, oděni jako ježibaby a v dalších ironicky laděných maskách. Dovádí s nejmladšími z publika a jejich úkolem bude je rozptylovat i během přestávek, kdy si mniši budou měnit masky a hábity.

Setkání se světem Chamu

V tom se ozve z kláštera zvuk trumpet a na nádvoří vstupují pomalými tanečními kroky první tanečníci, oděni v bohatě zdobených kostýmech a s barevně dekorovanými ručně vyřezávanými maskami. Ty jsou po celý rok uschovány v obrovské truhle, kterou nikdo nesmí otevřít, dokud nepřijde ten pravý čas tance Cham. Jako téměř vše v buddhismu, také barvy použité pro oděvy mají symbolický význam – červená představuje oheň, energii a sílu, bílá vodu, mír a poklid, žlutá zemi, růst, zelená vzduch nebo také harmonii, modrá představuje prostor, nekonečnost a konečně černá je symbolem hněvu nebo zloby. U masek hraje svůj význam počet přítomných lebek a očí. Čím více lebek má (až pět), tím je v hierarchii důležitosti na vyšším místě. Masky se třema očima jsou součástí pouze těch nejvýznamnějších ceremonií.
Za doprovodu dvou obrovských trubek, činelů a bubnů tvoří mniši kruh, který má zpečetit hranice mezi negativní energií, bránicí tak vstupu zlým duchům na nyní chráněné území tance. Jeden z přihlížejících mnichů, který na místní poměry umí obstojně anglicky, mi vysvětluje, že tanečníci se musí několik let na samotný tanec připravovat a provádět jej mohou pouze starší, zkušení mnichové, kteří prošli speciálním iniciačním rituálem. „Každý tanec vede jeden učitel, takzvaný Dorje Lopon, dohlížející nad tím, aby byl tanec proveden v naprosto přesném detailu“ špitá. Dále se dozvídám, že tělo a pas musí být během tance drženo zpříma. Důraz je také kladen na precizní gestikulaci rukou, takzvané mudras, pocházející z Indie. Pro většinu tanečních kroků platí, že když se zvedá koleno, směřují prsty dovnitř dlaně, když pak koleno míří k zemi, klesají s ním také prsty a palec se natočí do dlaně. Dopad chodidla na zem symbolizuje moudrost a soucit.
Tanců se vykonává hned několik druhů (během jednoho Chamu až 17), s různými typy masek a každý z nich má svůj vlastní význam – například Deer Dance (Jelení Tanec) odhání zlé duchy a negativní síly soustředěné kolem démona Rudha. Mahakala dance je zase pro jeho diváky přípravou na posmrtný život. Když člověk zemře, bude na své cestě do záhrobí potkávat stejné ‚masky‘, které předvádí tanec a je tak díky tomuto tanci na podobné setkání mentálně připraven. Většina předváděných tanců mají ale spojení s tou či onou buddhistickou legendou. Nejznámější a nejdůležitější z tanců předváděných během Chamu je takzvaný Black Hat Dance (Tanec Černých Klobouků). Na jeho provedení se podílí výhradně nejzkušenější mnichové. Váže se na legendu o Tibetském králi Langdarmovi (vládnoucím v letech 838-842), proslulým potlačováním a buddhismu, který téměř uspěl s jeho totálním vymýcením v Tibetu. Zkázu, kterou král po Tibetu šířil ukončil až Palgyi Dorje, mladý a vlivný mnich. Oblékl se do černého hábitu, nasadil si velký černý klobouk a přijel do Lhasy. Tam začal tančit před královským palácem a byl pozván aby svůj tanec předvedl samému králi. Když tanec vrcholil, vytáhl mnich ze  širokého rukávu malý luk a šíp a jedinou střelou tyrana zabil. V následném zmatku se mu podařilo prchnout na připraveném koni, pokrytém černými sazemi. Jeho pronásledovatelé pak marně pátrali po černě oděném muži na černém koni, protože během svého úniku projel Palgyi řekou, která z bílého koně smyla saze a obrátil svou černou róbu, která byla vespod bílá. Dnes se Black Hat Dance předvádí v samém kostýmu, který měl údajně Palgyi Dorje na sobě, když tančil před králem.
S respektem a v nepopsatelném stavu mysli se nechávám unášet zvuky doprovodné hudby. Nemít v kapse mobilní telefon a v ruce foťák, zapomněl bych, že je právě 21. století. Atmosféra připomíná spíše onen rok, kdy guru Padmasambhavu poprvé předvedl tento tanec, jehož hlavním významem je odstranění všeho zlého a překážek z našeho života.