Země veselých beznohých a smutných diamantových dolů

Další fotografie ze Sierra Leone

Ta se táhla dlouhých jedenáct let a k její eskalaci přispělo právě nerostné bohatství. Rebelové Revoluční sjednocené fronty (RUF – Revolutionary United Front) obsadili diamantové doly v oblasti Kono na východě země. Zajaté domorodce pod pohrůžkou smrti donutili k otrockým pracím v dolech a výdělky z prodeje vytěžených diamantů používali k vyzbrojování svých válečníků proslulých neobvyklou brutalitou. V řadách RUF bojovala také řada dětských vojáků, více či méně dobrovolně naverbovaných ve vesnicích. Samopal AK-47 byly schopné unést už desetileté děti a zabíjet stejně jako dospělí. Tyto děti, které v bojové náladě udržovali jejich velitelé také pomocí drog, se staly vlastně největšími oběťmi téhle války – ať už přežily nebo ne. Na válku samozřejmě nejvíce dopláceli civilisté, kteří z vesnic nestihli uprchnout.
Většinu z nich rebelové zabili, přeživší mnohdy zmrzačili a vyslali je do dalších vesnic jako výstrahu. Na pláži ve východní části hlavního města Freetown – Abardeenu – se na vlastní kůži můžete setkat s těmi, kteří si válečné peklo prožili. Právě zde každou středu dopoledne trénuje Amputee Football Team, skupinka mladíků, kterým byla během konfliktu amputována některá z končetin. Po úvodních pár minutách rozcvičování z nich lije pot, přestože slunce se ještě nevyšplhalo do své nejvyšší pozice. Když pak jeden z nich odpíská začátek zápasu, dočtete se v jejich tvářích o neuvěřitelné odhodlanosti a chuti překonat sebevětší překážku – i když s handicapem.

Dodnes na silnicích Sierra Leone není úplně bezpečno, stává se, že bandité přepadají ty, kteří by se odvážili cestovat v noci. Ale bojovníci RUF to již nejsou – poslední ránu RUF zasadili soudci mezinárodního soudního tribunálu v Haagu v roce 2009, když odsoudili tři z hlavních vůdců RUF.

Válka zanechala hluboké rány jak v srdcích místních obyvatel, tak v ekonomice země – dodnes nefunguje elektrický proud ani v hlavním městě, v hotelích se obvykle na pár hodin večer zapne generátor, cesty by se daly nazvat spíše polními rozbahněnými chodníky.

Naproti tomu ale nedaleko Freetownu najdete nádherné panenské pláže či šimpanzí rezervaci. Po Sierra Leone můžete cestovat místním autobusem, když se ovšem připravíte na dokonale africký zážitek už ze samotného stylu cestování. Takto lze navštívit třeba Národní park Outamba-Kilimi. Já jsem ale po dobu svého putování zemí nepotkal ani jediného turistu...

Místní lidé se potýkají s extrémně vysokou nezaměstnaností. Práci shání obtížně i ten, kdo vystudoval vysokou školu. V lepším případě tak skončí jako nájemní kopáči v jednom z diamantových dolů, kde se pracovní podmínky od doby občanské války příliš nezměnily. Za pár kousků kořene manioku pracují tvrdě deset hodin denně – bez použití jakékoli automatizace. Hlínu z hlubokých dolů házejí přes několik pater až na sám jejich okraj. Problém jim nedělají ani několikatunové balvany, které se jim postaví do cesty. Ve většině případů ale lidé v této zemi přežívají ze dne na den.

I přesto jsem v Sierra Leone potkal jedny z nejvlídnějších lidí v Africe, plných nadějí na lepší život do budoucna.
Zbývá jen doufat, že s novou vládou, zvolenou v roce 2007, se jim jejich naděje alespoň částečně podaří naplnit.