Theyyam - nedotknutelný bohem

Kastovní systém

Zmínky o kastách najdeme již v části základních filozofických textů hinduismu, védách, z období 1700–1100 před kristem. Podle nich jsou všechny lidské bytosti rozděleny do čtyřech varn (nebo také kast). Nejvyšší varna jsou Bráhmani – kněží, studující svaté texty. Níže jsou kšatriové – bojovníci a vládci, pod nimi jsou ve společenské hierarchii vajšiové – obchodníci. Nejnižší kastou jsou šúdrové – služebníci, to jsou dnes např. metaři ulic.
Lidé jsou na kastu vázání celý život, do vyšší kasty se dostanou ve svém posmrtném životě pouze pokud budou konat během svého života dobro. Když se člověk zamyslí nad pravým významem kastovního systému, jde v podstatě o ideální ochranu vládnoucích pozic – v nejvyšších kastách je jen pár vyvolených, nejbohatších, zatímco v nejnižších kastách žije většina obyvatelstva, bez možnosti nabýt vyššího statutu.

Nedotknutelní

Kromě čtyř základních skupin, které se v reálu dále dělí na tisíce dalších podkast, existuje ještě jedna skupina, která není součástí kastovního systému a jejíž členové jsou nazýváni “The Untouchables” - Nedotknutelní.
Příslušníci této skupiny jsou ostatními považováni za příliš „nečisté“ na to, aby mohli být bráni jako lidské bytosti. Mají zakázáno vstupovat do chrámů a domů vyšších kast, na veřejnosti musí jíst a pít z odděleného, jim určeného nádobí, nemohou navštěvovat školy a v extrémních, přesto ne výjimečných případech jsou biti, znásilňováni, lynčováni nebo upalováni.
V historii Indie můžeme zaznamenat hned několik pokusů o odstranění nejstarší sociální hierarchie na světě avšak i přesto, že v roce 1950 indická vláda přidává do konstituce zákaz diskriminace na základě kast se ve skutečnosti se do dnešního dne moc nezměnilo, obzvláště na venkově kde žije víc jak jedna třetina indické populace.
Přes všechny odebírána práva a utlačování se během rituálního tance Theyyam, praktikovaného v jiho západní indii, stává z nedotknutelného doslova Bůh, kterému se členové vyšších kast klaní a prosí ho o požehnání.

Rituální tanec

Najít místo konání Theyyamu v malé vesničce Karamburi, necelých 15km od Kannuru nebylo složité. Kohokoli jsem se zeptal, dovedl poradit, kterým směrem se vydat a navíc byla skoro celá cesta úzkými uličkami zdobena krásnými malůvkami. Připomínaly znaky „kolam“, kreslené ženami každé ráno před svými příbytky, jen místo prášku z rozemleté rýže bylo použito výpno, aby znaky vydržely déle. Od Bansiho, energetického mladíka, kterého jsem cestou potkal, se dozvídám že Theyyam je rituál s unikátní kombinací tance a hudby, odrážející tradice kmenové kultury. Každý Theyyam je věnován jednomu ze 400 božství a vlastní představení může trvat po několik dní. 'Když dorazili první Áriové do Kolathunaadu, regionu dnes představující okolí města Kannur a oblast Badagala Tulik ve státu severní Keraly, místní kmeny měly vlastní kulturu a náboženství. Po čase přijali bráhmanský koncept bohů a božstev přinesený nájezdníky, jejich tradice a rituály ale zůstaly nezměněny do dnešního dne', vysvětluje Bansi během cesty k místu konání – zdejší svatyni a dodává: „Theyyam je jedním z rituálů, které přežily po staletí dodnes“.
Dozvídám se také, že tanec je vykonáván exkluzivně mužskými členy menšin považovaných za nedotknutelné. Neexistuje škola, kde by se dalo toto „umění“ naučit, předává se z pokolení na pokolení, z otce na syna. Jeho dokonalé zvládnutí trvá i několik let.
Právě když Bansi skončil s jeho zajímavým výkladem, vstupujeme do oblasti místní svatyně. Cestou nás doprovázelo několik barevně oděných a nádherně ozdobených žen, což dávalo tušit na váženosti této události. Po vstupu na místo konání už pak nikdo není na pochybách, že pro celou vesnici je obrovská pocta Theyyam hostit. Různobarevný oděv tvoří pestrou mozaiku podobnou impresionistickému obrazu umělce smíchajícího všechny možné barevné odstíny. Za touto očí unášející scénou stojí tradiční oblek žen, sárí, což je čtyři až devět metrů látky, kterou si ženy přehodí přes většinou odlišně zbarvenou blůzku choli. Oblečení mužů má co se barevnosti týče daleko do toho ženského, většinou se skládá z košile a kalhot v decentní barvě.
Děti kolem skotačí, pobíhají, rozdávají úsměvy a užívají si slunečného dne, pro evropana až trochu moc horkého, teploty kolem třiceti pěti stupňů ve stínu spolu s vysokou vlhkostí přímořského vzduchu připomínají spíše peklo na zemi než palmový ráj, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Dětská hra je náhle přerušena hlubokým dunivým zvukem, ozývajícího se přímo od svatyně. Paličky dopadají v rychlém rytmu na veliké bubny a upoutávají pozornost všech návštěvníků. Muž s bohatě červeno černým ozdobeným obličejem vstupuje do čtvercového prostoru kolem svatyně, kde stojí spolu bubeníky také duchovní. Jeden z knězů pomáhá tanečníkovi, v místní řeči nazývaného kolam, nasadit ozdoby, které musí vážit určitě několik kilo. Zatímco sleduji dění přede mnou, Bansi mi pošeptá, že k namalování tanečníků se používají přírodní barvy a použitý malovaný vzor se liší u každého Theyyamu. Když jsou všechny ozdoby na svém místě, přistupuje jeden z duchovních pomalým krokem a podává muži zrcátko. Ten jej zvedá a vypadá to, jako by kontroloval práci svých kolegů a duchovních – ve skutečnosti však jde o jeden z nejdůležitějších okamžiků festivalu. V zrcátku totiž tanečník nevidí lidskou bytost, ale Boha, ve kterého se za pomocí neustálé hudby a nastrojením se do ozdob, proměnil. Kolam se na tuto proměnu připravuje jak psychicky tak fyzicky několik dní předem. V den konání rituálu prochází třemi fázemi – v první fázi nazývané „zosobnění“ Kolam přestává věřit ve svou vlastní existenci, jako bytost, pomocí make-upu, dávající mu novou tvář, která je daleko od skutečné podoby tanečníka. V druhé fázi, po nahlédnutí do zrcátka už nevidí lidskou bytost, nýbrž Boha, se kterým se ztotožnil a kterého představuje. V poslední, třetí fázi, je kolam plně ztotožněn se svým vzorem, s jeho náladou, jeho chováním.

Vyvrcholení

Tanečník začíná divoce tančit a bez pomoci Bansiho jsem pochopil, že vstoupil do poslední fáze na jeho dnešní cestě. Pohybuje se v rytmu bubnů a dělá za neustálého tančení několik koleček kolem kolem místní svatyně. S každým dalším kolem se rychlost bubnu zrychluje a kolam teď téměř nekontrolovatelně a jakoby v transu tančí kolem malého ohniště aby za pár chvil zastavil před vstupem do svatyně. Kolam dostává od kněžích meč a štít a divoká tanec se rozbíhá znovu. Obdivuji výdrž tanečníka, s minimálně patnácti kilo ozdob a na přímém slunci pokračuje v tanci minutu po minutě, hodinu po hodině. Není nijak neobvyklé, že tanec trvá dokonce 12 až 14 hodin. Během jedné z mála přestávek, kdy je kolam posazen do stínu, přichází dlouho všemi očekávaná chvíle. Po pár minutách zaslouženého odpočinu se tvoří u sedícího dlouhá řada. Ten je nyní připraven přijmout první příslušníky vyšších kast, aby jim on, jindy utlačovaný „nedotknutelný“ mohl jako Bůh dát požehnání.